neděle 12. března 2017

FYZICKÉ A DUCHOVNÍ ROVINY VNÍMÁNÍ


Co my lidé považujeme z valné většiny za skutečnost a co za fikci?
Pojďme se na to společně podívat více do hloubky.
Věříme, že existuje pouze hmotný svět a ten duchovní tak nějak úplně přehlížíme, jako by ani neexistoval. Přesto jde o dvě spojené nádoby, stejně jako přesýpací hodiny. my jalo lidstvo vnímáme pojem nejvyšší autority jako nějakou modu, kdežto duchovní svět zná pouze jednotu. Duchovní vztahy probíhají v kruzích, které se vzájemně propojují. Lze si to představit jako např. takový květ života, tvořený nekonečným propojováním kruhů. Fyzické vnímání člověka se ovšem opírá o organizační schémata, či velké řetězce bytí, postavené na dokonale ovládajícím systému ovlivňující lidskou povahu i mysl. Duchovní svět nepotřebuje žádnou moc nad druhými, není zaštítěn žádnou mocí, nepotřebuje ani moc nad druhými, neboť vždy usiluje o to nejlepší pro nás. Hierarchie hodnot v duchovním světě ztrácí naprosto smysl. My lidé jsme tak postižení a současně i vlastním přičiněním ztraceni, protože je pro nás téměř nemyslitelné, abychom spolu pracovali nebo žili, aniž by nás někdo řídil. Každá lidská instituce, na kterou jen pomyslíme, od obchodní, přes politickou, náboženskou či manželskou, této koncepci podléhá. Je to jako pavučina utkaná z neviditelných vláken systému, v kterém jsme se stali vlastními otroky. Jak potom můžeme prožívat opravdový vztah ke komukoliv??? Jakmile žijeme v hierarchii určitých hodnot, potřebujeme pravidla, které ji následně zavádějí a upevňují. Přistoupili jsme na hru, že potřebujeme zákony a následně je začali prosazovat, abychom nakonec končili s organizačními schématy a systémovými směrnicemi, které vztahy spíše ničí, než aby je podporovaly. Jen u velmi nepatrného zlomku lidských bytostí uvidíme nebo zažijeme vztah, ve kterém se neuplatňuje moc. Systémová hierarchie si vynucuje zákony a nařízení, a nám všem pak nakonec uniká zázrak vztahu, který bychom snadno mohli prožívat, pokud bychom neodpojovali fyzické od duchovního. Důležité je ovšem nezaměňovat přizpůsobení se záměru s poblouzněním ze skutečnosti. Žijeme ve vlastním sebeklamu, že potřebujeme v našem životě nějaké autority či vůdce, kteří nás povedou a budou říkat, co je pro lidstvo dobré a co špatné. Když pak mnozí dáváme přednost nezávislosti před vztahem, vzájemně se ohrožujeme. Ostatní se pak snadno stávají předmětem manipulace nebo řízení pro naše vlastní mylné uspokojení. Autority, které dnes vnímáme a uctíváme, jsou jen pouhou naší výmluvou, neboť to my jsme jim dali nad námi moc, abychom se sami zřekli své odpovědnosti. Nebo snad díky našemu rozhodnutí jsme tak zabránili nekonečným válkám, vzájemným neshodám, nebo si přestali vzájemně ubližovat? V našem fyzickém světě je neustále srovnávána hodnota jednotlivce s přežitím systému, ať už politického, společenského, ekonomického, náboženského, či dokonce i partnerského. Však se sami rozhlédněme kolem sebe. Jak to funguje v praxi, tedy ve hmotném světě, kterému nad námi dáváme stále takovou moc? Nejprve se obětuje jeden člověk pro výstrahu všech, pak je jich stále více a více, a nakonec jsou tisíce lidí snadno obětovány pro dobro a další existenci nějakého systému vytvořeného mocnými a silnými, užívající si stále své nadvlády nad vším. Ta touha po majetku, moci a nezávislosti se tak stala všudypřítomnou, že už to dnes považujeme za něco zcela normálního. Nejhorší na tom všem je, že jde o matrici ďábelského schématu, ve kterém jsme beznadějně uvízli, protože si jeho existenci ani neuvědomujeme! Kdybychom se naučili přikládat zájmům druhých lidí stejný význam jako těm našim, nebylo by zapotřebí hierarchie. Kdybychom pochopili, že vše se vším souvisí a každý náš čin, ať už dobrý nebo špatný nezůstane bez odezvy, ať už v tomto životě, nebo životě příštím, naučili bychom se být k sobě i druhým mnohem shovívavější, tolerantnější a láskyplnější. Opětovným propojením těla i ducha bychom pak v sobě dokázali aktivovat naše vyšší „JÁ“, nebo také nekonečnou Boží moudrost, nebo ještě lépe ducha Stvořitele, který je ukryt v každém z nás, stejně jako kapka v moři tvoří oceán. Pak bychom dokázali být opět všichni svobodní a ihned by nám dorostla i přistřižená křídla (mocí), abychom opět vzlétli k výšinám. Pak budeme opět moci sdílet lásku a radost, stejně tak i svobodu a světlo. To vše ale nejprve musíme nalézt v sobě samých, abychom je následně mohli sdílet společně s ostatními. Nechť toto vědění a poznání vstoupí do všech lidských srdcí.
Okomentovat