sobota 1. dubna 2017

OČEKÁVÁNÍ A ZODPOVĚDNOST


            
V čem dlí síla těchto dvou slov, a jak obrovský dopad mají na naši mysl i činy? Častokrát se shledávám s různými názory spojených s určitým druhem víry, vyznání a vše směřuje k jednomu naučenému cíli, a tím je náboženství.
Každé náboženství, ať už budeme mluvit o křesťanství, hinduismu, buddhismu, muslimském či jakémkoliv jiném, všechny mají jedno společné. Tím společným jmenovatelem je požívání ZÁKONA, aby pro sebe takové náboženství získalo moc pro ovládání lidí, které potřebuje pro přežití. Jenže kdyby lidé věděli a znali, že si stačí aktivovat svou vlastní moc, kterou oplýváme všichni, jejich moc i manipulace by rázem skončila.
Nebo snad není pravdou, že sami bez jakéhokoliv vedení dokážeme svobodně milovat a sloužit v situacích, které každodenně prožíváme? Není snad pravdou, že každá taková chvíle, pokud si ji dokážeme vážit a být za ni vděčni pokaždé jiná, úžasná a jedinečná? Pokud tedy dobrovolně přistupujeme na hru nejen různých náboženství, ale i systému samotného, stále po nás vyžadují nějakou zodpovědnost. Jde tedy o úkol, který máme vykonat, povinnost, kterou máme splnit, nebo něco jiného, v čem bychom mohli selhat.
Vezměme si tedy ze života malý příklad. Dejme tomu, že jsem váš přítel a společně tak vytváříme jistý vztah. Máme tedy před sebou jisté vyhlídky, že se můžeme vidět, nebo se při delším odloučení můžeme těšit na shledání, objetí, příjemný pocit vzájemné náklonnosti a porozumění. Tyto vyhlídky ale nemají žádnou konkrétní definici. Jsou tedy mrtvé nebo živé? Řekl bych že až velmi živé a plné dynamiky, protože vše, co vyplyne z toho, když jsme spolu, je jedinečný dar, který sdílíme jen my dva, nebo několik přátel, když se opět shledali. Co se ale stane, pokud tyto vyhlídky změníme v naší mysli na očekávání? Je úplně jedno, zda jde o očekávání jen myšlené, nebo vyslovené, neboť v obou případech mezi náš vztah právě vstoupil zákon! Takže pokud jsme váš přítel, očekáváte, že se budu chovat tak, abych splnil vaše očekávání? Pokud tomu tak je i ve vztazích, co se stane? Naše společné živé přátelství či partnerství brzy vyprchá, uvadá a stává se mrtvou věcí plnou pravidel a požadavků. Takže už tu ani tak nejde o mě nebo o vás, ale o to, co se přepokládá, že přátelé nebo partneři dělají. Najednou se tu z ničeho nic mezi námi objevila zodpovědnost být dobrým přítelem či partnerem. Všichni kolem nás od nás něco očekávají a tím podporují mrtvý zákon, který je na hony vzdálený od toho, co má být mezi lidmi živé, krásné a svěží.
Někdo může teď namítat, že tak to ale není. A co tedy zodpovědnost mě jako partnera, manžela, zaměstnance, otce, či čehokoliv dalšího? Opravdu si jsme jisti tím, na co myslíme a jak konáme? Čemu to vlastně stále dokola dáváme svoji energii? Není snad lepší mít jisté životní vyhlídky nepodléhající očekávání a zákonům, než zodpovědnost? A opět mi přichází do hlavy váš argument, který vám právě při čtení těchto slov letí hlavou. Vaše myšlenková otázka zní: „Kdyby neexistovala zodpovědnost a očekávání, co by z nás potom bylo? A nerozpadlo by se tak náhodou všechno?
Odpověď zní: Jen pokud si přejete žít ve světě řízeným uměle vytvořenými zákony, tvořící základ pro vinu, stud a soud, poskytující hlavní rámec pro něco, co spojuje výkon a rozhodující faktor pro identitu a hodnotu. Takže stručně řečeno, jak se cítíme, pokud nesplníme něčí očekávání, které přináší zklamání? Víte, co je skutečným smyslem něčího či našeho očekávání? My neznáme budoucnost, nevíme, jak to či ono dopadne, a podvědomě se pokoušíme řídit něčí chování, abychom dosáhli požadovaného výsledku. Ale to už je přeci manipulace, nebo ne? Často jsem se v životě mnohokrát setkal s fakty, kdy se lidé snaží ovládat chování druhých lidí prostřednictvím očekávání. Takže pokud se přeneseme nad tyto neviditelné zákony spojené s očekáváním a zodpovědností, nemůžeme nikoho zklamat. Ti, co zůstanou zklamaní, ještě netuší, že jsou sami oběťmi naučených vzorců chování, které jsme nevědomě od našeho okolí převzali. Takže když se mi např. přítel nebo přítelkyně zeptá, jestli mě někdy zklamal/a, co myslíte, že odpovím?
Ani jednou! Já žiji pro naše společné vyhlídky a tobě dávám schopnost reagovat na jakoukoliv situaci či okolnosti, v kterých se sám/a ocitneš. Pak ovšem záleží, do jaké míry se uchýlíš k zodpovědnosti či očekávání, v také míře mě pak buď ještě dobře neznáš, nebo mi nedůvěřuješ. A pokud začneš nedůvěřovat, začneš žít sám/a ovládán/a strachem, který může vyústit postupem času klidně v závist, nenávist či žárlivost, podle toho, na co se opět zaměří tvoje mysl.
Pokud to rozvinu do ještě větší hloubky, pak mohu s čistým srdcem říci, že mnoho lidí se naučilo žít podle určitých priorit, nebo společenské hierarchie, tvořící pyramidu našich hodnot. Pokud tedy někdo na špici posadí svého guru, modlu či Boha, co to pro něj znamená? Kolik času vám tato modla dá, než si začnete žít život podle svého, věnovat se tomu, čemu chcete, co vás baví, zajímá, nebo co tolik milujete? Přemýšlejme společně chvíli…….
Už máte, už jste na to přišli? Pokud se dokážete vědomě zbavit všech okolních berliček, které vás svazují a budete z celého srdce toužit být součástí všeho, být středem všeho a všech, vaše vnitřní moc začne sílit. Začnete pozorovat přírodu a začnete se stávat její součástí. Můžete pak být klidně léčivým pramenem, chladivou řekou pro přátele sužující vedrem, nebo hlubokým oceánem plným tajemství, stejně tak jemný vánkem, který vašemu okolí i přátelům hladí jejich tváře, stejně tak větrem, který hýbá korunami stromů, jako by tančily. Můžete být čímkoliv chcete i bez očekávání a zodpovědnosti. Ten tajemný a skrytý potenciál stále dřímá uvnitř vás a jen čeká, až bude probuzen. Jste strůjci vlastního života i bez zákonů a pravidel, které si na sebe lidstvo samo ušilo, jako pouto s těžkými okovy. I pták dlouho držený v kleci snadno zapomene létat, pokud přišel o svoji přirozenou svobodu! Je jen na každé lidské bytosti, jak chce žít a čemu je ochotna dávat svoji energii a sílu svých myšlenek. Jsme strůjci i architekti našich životů!

S láskou a úctou váš osobní trenér Radovan            (email: info@jaknadeti.com)

neděle 12. března 2017

FYZICKÉ A DUCHOVNÍ ROVINY VNÍMÁNÍ


Co my lidé považujeme z valné většiny za skutečnost a co za fikci?
Pojďme se na to společně podívat více do hloubky.
Věříme, že existuje pouze hmotný svět a ten duchovní tak nějak úplně přehlížíme, jako by ani neexistoval. Přesto jde o dvě spojené nádoby, stejně jako přesýpací hodiny. my jalo lidstvo vnímáme pojem nejvyšší autority jako nějakou modu, kdežto duchovní svět zná pouze jednotu. Duchovní vztahy probíhají v kruzích, které se vzájemně propojují. Lze si to představit jako např. takový květ života, tvořený nekonečným propojováním kruhů. Fyzické vnímání člověka se ovšem opírá o organizační schémata, či velké řetězce bytí, postavené na dokonale ovládajícím systému ovlivňující lidskou povahu i mysl. Duchovní svět nepotřebuje žádnou moc nad druhými, není zaštítěn žádnou mocí, nepotřebuje ani moc nad druhými, neboť vždy usiluje o to nejlepší pro nás. Hierarchie hodnot v duchovním světě ztrácí naprosto smysl. My lidé jsme tak postižení a současně i vlastním přičiněním ztraceni, protože je pro nás téměř nemyslitelné, abychom spolu pracovali nebo žili, aniž by nás někdo řídil. Každá lidská instituce, na kterou jen pomyslíme, od obchodní, přes politickou, náboženskou či manželskou, této koncepci podléhá. Je to jako pavučina utkaná z neviditelných vláken systému, v kterém jsme se stali vlastními otroky. Jak potom můžeme prožívat opravdový vztah ke komukoliv??? Jakmile žijeme v hierarchii určitých hodnot, potřebujeme pravidla, které ji následně zavádějí a upevňují. Přistoupili jsme na hru, že potřebujeme zákony a následně je začali prosazovat, abychom nakonec končili s organizačními schématy a systémovými směrnicemi, které vztahy spíše ničí, než aby je podporovaly. Jen u velmi nepatrného zlomku lidských bytostí uvidíme nebo zažijeme vztah, ve kterém se neuplatňuje moc. Systémová hierarchie si vynucuje zákony a nařízení, a nám všem pak nakonec uniká zázrak vztahu, který bychom snadno mohli prožívat, pokud bychom neodpojovali fyzické od duchovního. Důležité je ovšem nezaměňovat přizpůsobení se záměru s poblouzněním ze skutečnosti. Žijeme ve vlastním sebeklamu, že potřebujeme v našem životě nějaké autority či vůdce, kteří nás povedou a budou říkat, co je pro lidstvo dobré a co špatné. Když pak mnozí dáváme přednost nezávislosti před vztahem, vzájemně se ohrožujeme. Ostatní se pak snadno stávají předmětem manipulace nebo řízení pro naše vlastní mylné uspokojení. Autority, které dnes vnímáme a uctíváme, jsou jen pouhou naší výmluvou, neboť to my jsme jim dali nad námi moc, abychom se sami zřekli své odpovědnosti. Nebo snad díky našemu rozhodnutí jsme tak zabránili nekonečným válkám, vzájemným neshodám, nebo si přestali vzájemně ubližovat? V našem fyzickém světě je neustále srovnávána hodnota jednotlivce s přežitím systému, ať už politického, společenského, ekonomického, náboženského, či dokonce i partnerského. Však se sami rozhlédněme kolem sebe. Jak to funguje v praxi, tedy ve hmotném světě, kterému nad námi dáváme stále takovou moc? Nejprve se obětuje jeden člověk pro výstrahu všech, pak je jich stále více a více, a nakonec jsou tisíce lidí snadno obětovány pro dobro a další existenci nějakého systému vytvořeného mocnými a silnými, užívající si stále své nadvlády nad vším. Ta touha po majetku, moci a nezávislosti se tak stala všudypřítomnou, že už to dnes považujeme za něco zcela normálního. Nejhorší na tom všem je, že jde o matrici ďábelského schématu, ve kterém jsme beznadějně uvízli, protože si jeho existenci ani neuvědomujeme! Kdybychom se naučili přikládat zájmům druhých lidí stejný význam jako těm našim, nebylo by zapotřebí hierarchie. Kdybychom pochopili, že vše se vším souvisí a každý náš čin, ať už dobrý nebo špatný nezůstane bez odezvy, ať už v tomto životě, nebo životě příštím, naučili bychom se být k sobě i druhým mnohem shovívavější, tolerantnější a láskyplnější. Opětovným propojením těla i ducha bychom pak v sobě dokázali aktivovat naše vyšší „JÁ“, nebo také nekonečnou Boží moudrost, nebo ještě lépe ducha Stvořitele, který je ukryt v každém z nás, stejně jako kapka v moři tvoří oceán. Pak bychom dokázali být opět všichni svobodní a ihned by nám dorostla i přistřižená křídla (mocí), abychom opět vzlétli k výšinám. Pak budeme opět moci sdílet lásku a radost, stejně tak i svobodu a světlo. To vše ale nejprve musíme nalézt v sobě samých, abychom je následně mohli sdílet společně s ostatními. Nechť toto vědění a poznání vstoupí do všech lidských srdcí.