Dětský svět mýma očima

Dnes bych se s Vámi rád podělil o některé zkušenosti při svých hodinách výuky v lyžařské školičce, kde externě pro YP vypomáhám. V té se zaměřuji nejen na samotnou výuku, ale i na velmi důležitou vazbu mezi trenérem a dítětem a tím je navázání přátelství. Proto si s každým dítětem na uvítanou podáme ruku, sdělíme si svá jména, ale nikoliv ve stoje, jak jsou dospělé „AUTORITY“ zvyklé, ale pěkně v kleče, abychom si s dětmi viděli vzájemně do očí. 

(Autorka obrázku: Lucinka z Prahy 6 let)

Při vštěpování základních zásad lyžařských dovedností, bezpečné jízdy nejen na svahu, ale i při jízdě na vleku si s dětmi povídám o všem možném. Co je zajímá, co dělají ve svém volnu, jak vnímají své rodiče doma, jak tráví svůj volný čas, a postupně si tak vzájemně vytváříme vztah. Volné chvilky, které trávíme právě při jízdě na vleku, si krátíme zpíváním, vyprávěním vtipů nebo básniček.

Děti mě tak předávají své zkušenosti, které načerpaly doma, ve školce, nebo škole a vzájemně se tak doplňujeme. Nelze už tedy hovořit o mě jako o „AUTORITĚ“, která se musí respektovat nejen pro své zkušenosti, své zaměření, nebo věk. Jde o přátelský přístup, kdy se děti baví, hrají si a přitom se nenásilnou a hlavně zábavnou formou učí novým dovednostem. Se všemi dětmi si zásadně tykám a oni se mnou. Díky tomu s dětí odpadá ostych, nejistota a sami rostou a zdokonalují se tak jednoduchou a přirozenou formou, jakou by mohli dosahovat kdekoliv, vč. škol, do kterých chodí. Jenže díky informacím, které se ke mně dostávají od dětí školou povinné, je tomu právě naopak.

Mnoho z nich trpí obrovsky nízkou sebe hodnotou a strachem, že nejsou dost dobří, že udělají někde chybu, že jim to nepůjde tak, jak se od nich očekává a tyto pocity úzkosti je velmi svazují. I moje kolegině Katy (zabývající se Kineziologií One Brain - KOB) mi potvrdila, že mnoho dětí, které i k ní chodí na terapii s rodiči a různé odbloky na fóbie, jsou z převážné většiny spojeny se školou. Dnes jsem velmi rád, že jsem si mohl před rokem rozšířit své vzdělání o další dovednost, kterým je Neuro-Lingvistické programování (NLP), díky kterému dokážu dnes velmi rychle odblokovat u dětí tyto strachy a nastartovat v nich vlastní sebe hodnotu a podpořit v nich radost a kreativitu i při výuce. Děti tento přístup velice baví a je pak úžasné, když se nejen stále vracejí, ale občas donesou fantastické výtvory, které mi osobně namalovali. Pro mě to je v danou chvíli ten největší dárek, který mě mohli ze sebe předat, neboť při kreslení takového výtvoru probíhá v dětském mozečku hned několik aktivit současně. 

Už při rozhodování o tom, co a komu namalovat, myslí na mě, za další vždy namalují to, co bylo pozitivně spojeno s jejich prožitkem, za další to kreslí od srdce ne proto, že musí, ale protože chtějí. Chtějí mě potěšit a udělat radost, kterou sami zažili se mnou na kopci. A to je ta síla, ta energie, která dokáže v dětech vyvolat úžasné schopnosti a rychlý vývoj v jejich dalších letech. Proto je tak důležité neustále oceňovat jejich pozornost a čas, který nám děti věnují. Navíc každý takový výtvor je důležité povznést nad všechny ostatní, bez ohledu na fakt, zda se nám do moderního bytu pro vystavení na lednici nebo stěnu hodí, či nikoliv. (Na přiloženém obrázku jsou výtvory mladé talentované 6 leté lyžařky i malířky Aničky, jejíž výtvory má její maminka vystavené po celém obýváku).

Uvedu několik příkladů, při běžném navazování kontaktu s dětmi.

Trénoval jsem pětiletou Mařenku, a možná v souvislosti s jejím jménem mi vyvstala na mysl pohádka „SŮL NAD ZLATO“. Proto se jí během výuky zeptal, jak  má ráda svého tatínka. Ona ale odpověděla jinak, než jsem očekával. Úžasně a pohotově řekla: „SVÉHO TATÍNKA MÁM RÁDA JAKO NEBE“. Tato odpověď mě naprosto fascinovala. A tak položil druhou otázku. „Jak máš tedy ráda svoji maminku, když tatínka vidíš jako azurově čisté nebe, které náš všechny obklopuje a doprovází nás na každém kroku, než jdeme spát.“ Opět neváhala ani vteřinu a řekla: „MOJI MAMINKU MÁM RÁDA TAKY JAKO NEBE“. To byla odpověď, ke které jsem potřeboval podat vysvětlení a tak se ptal dál. „Jak je možné, že tatínka i maminku vnímáš jako nebe?“ Jednoduše odpověděla: „Oba mám ráda stejně a jsou všude se mnou, pořád je vidím“. Tato odpověď mě naprosto fascinovala, neboť to je přesně to vnímání dětského světa, o kterém tvrdím, že my nevidíme, natož abychom ho dokázali vnímat.

Další pětiletý chlapeček se jménem Radek, měl pohádkově šťastný úsměv. Prvně jsem se s ním seznámil minulý rok v zimě, kdy měl tu čest ho trénovat. Vždy ho ale vodil jeho dědeček, který také lyžoval. Letošní zimu jsem se od dědečka dozvěděl, že si mě Radeček na letošní trénování vymodlil a chtěl být opět se mnou. Takové zprávy jsou pro mě více než požehnáním, neboť o něčem vypovídají. Radeček byl v průběhu tréninku fantastický a společně jsme si lyžovačku náramně užili, vč. vyprávění, zpívání a povídání o tom, jak mu dědeček k snídani upekl palačinky. Nejkrásnější na tom bylo, že si Radeček zapomněl u dědy doma na Šumavě kartičku, kam dáváme dětem razítka podle dovedností, které v dané hodině zvládnou. A úžasně akční děda, kterému navíc fungovala pouze jedna plíce hned letěl do auta a jel přes 30km pro kartičku a když se vrátil, přivezl pro mě a ostatní instruktory upečené palačinky. Další šok, který by nikdo nečekal. Tomu říkám pohádková pozitivní energie, která může proudit všude kolem nás, pokud si to dovolíme. Co mě ale dostalo nejvíc, když mi Radeček na konci poslední hodiny výuky řekl: „Ráďo, mám tě pocit, že se nedivíme naposledy. Někdy by si mohl přijet za námi, aby tě poznala mamka i taťka.“  (Radečku děkuju).

  

Jiná holčička jménem Lucinka mi po druhém dni výuky na lyžích donesla nádherný obrázek, který pro mě nakreslila. (Viz. hlavní obrázek v úvodu!) Vyobrazila v něm, jak vypadá počasí na Šumavě a jak v Praze. Celý obrázek zářil mnoha barvami, z kterého byla na první pohled cítit radost a láska. Lucinka byla tak šikovná a úžasná, že se během dvou hodin tréninku na lyžích naučila i písničku, kterou jsme si na lanovce spolu zpívali. Z dívenky byla cítit radost a úžasná pohoda. U ní nebylo pochyb, že vyrůstá v láskyplné rodině, která se jí věnuje a přitom ani nerozmazluje. Proto také netrpěla žádnou výraznou zdravotní komplikací. Byla jak sluníčko, co Vám dodává nejen energii, ale nádherně září a hřeje Vás u srdce.

Další příklad už ale není tak kouzelný, přesto je důležité se o něm zmínit. Nebudu zde ale uvádět jméno malého předškoláka, neboť bych rád zachoval v tomto případě diskrétnost. Při tréninku malého chlapce jsem si všiml, že má problémy s dýcháním a často kašle. Tento signál není pouze nějakým nachlazením malého dítěte, ale jde v prvé řadě o psychosomatickou poruchu, vyvolanou nějakým negativním zážitkem. A tak jsem se chtěl dozvědět víc, abych mohl na konci hodiny s maminkou probrat, co je možné napravit i bez náročnějších lékařských zákroků a prášků. Chlapec byl v průběhu lyžování velmi pozorný a úžasně spolupracoval. Dokonce mě naučil i básničku, co se učili ve školce, zpívali jsme si a společně si povídali, až se dostal k jádru problému. Chlapec mi v průběhu hovoru sdělil toto: „Tatínek, který už s námi nebydlí, za námi nedávno přijel a začal nám ošklivě nadávat a pak maminku praštil. Ale až vyrostu a budu velký, tak si to s ním vyřídím“. Tyto negativní prožitky v dětech zůstávají velmi dlouho a sami si s nimi nedokážou poradit. (Rodiče si pak myslí, že jejich dítě stůně, neboť má oslabený imunitní systém, ale problém je v hlavě. Takovým prožitkům, pokud je dítě vystavováno častěji, způsobí velkou psychickou poruchu, která může vést např. až k astmatu, či jiným zdravotním obtížím, jako je nepozornost, nesoustředěnost, hyperaktivita, agresivita a další.)

 

Tato informace mě úplně uzemnila, ale byla jasným důsledkem chlapcova zhoršeného zdravotního stavu. Zažil něco, co jeho mozeček nebyl schopen zpracovat a protože to nedokázal rozdýchat, má teď problémy s dýcháním. Takových případů bych ale zde mohl popsat nespočet, neboť to přesně odpovídá současnému systému moderní doby. Pak není divu, pokud jsme vystaveni jakémukoliv tlaku z venčí, že nedokážeme ovládat své emoce a to ani před svými vlastními dětmi. Všude kolem nás slyšíme jen samé zlo a násilí, negativní informace, které se šíří jako nějaký virus. Kde je aspoň jediná zmínka o tom, že vše dokáže vyléčit láska, spolupráce, naslouchání, vděčnost, empatické cítění, nebo jen pouhé objetí beze slov. Jak se cítíte Vy, když Vás někdo obejme jen tak a řekne vám „MÁM TĚ RÁD“? Nic to nestojí! Stačí jen trochu vzájemné náklonnosti a projevu lásky. Dokud neprožijeme jak obrovskou moc něco tak jednoduchého má, nepochopíme nic. Prosím s pokorou, neupírejte to sobě, ani svým dětem.

Na závěr bych rád zde osobně poděkoval všem dětičkám, které měl tu čest trénovat, za to že jsou tak úžasné a vždy se na ně moc rád těším. JSTE SKVĚLÍ!!! 

Hodně štěstí Vám všem přeje Váš osobní trenér Radovan a tým ŠR.

Pokud máte někdo chuť mi napsat, nebo poslat nějaký obrázek vytvořený Vašimi dětmi, nebojte se a udělejte to zde: info@jaknadeti.com