SEBELÁSKA

SEBELÁSKA

J

e zdrojem všemohoucnosti. Je to tajemství, které leží v každém z nás a bez jeho odhalení a uvědomění si, že pokud nezačneme milovat vědomě sami sebe, jak potom můžeme chtít, aby někdo miloval nás? Vše co nás v životě ovlivňuje, je řízeno strachem! Strach poržíváme všichni bez rozdílu, jde jen o poměr jeho vlivu na náš život a zda ho vědomě do svého života připouštíme, nebo ho dokonce vyhledáváme. Každý to má nastavené jinak. Souhlasíte, nebo máte pocit, že vy strach nemáte?

Příklady, které ovlivňují náš život díky strachu a programům, které nosíme v hlavě:

• Hlavně, abych nezaspal/a. 
•  Hlavně abych nepřišel/a pozdě. 
• Hlavně aby se tam dětem nic nestalo. 
• Hlavně aby mě měl/a ráda.
• Hlavně aby si tam děti neublížily. 
• Nejsem dost atraktivní.
• Nejsem dost chytrý/á.
• Jsem k ničemu.
• Jsem tu zbytečný/á.  
• Jsem tlustý/á. 
• Co když nabourám. 
• Co když se to letadlo zřítí.
• Co když to nenapíšu správně. 
• Co když mě nemiluje. 
• Co když se neožením/nevdám.
• Co když dostanu vynadáno. 
• Co když se mu/jí nelíbím. 
• Co když nenaplním jeho/její očekávání.
• Co když se dostanu do dluhů.
• Co když nebudu mít práci. 
• Co když si mě neváží. 
• Co když je lepší než já. 
• Co když se seznámí s někým jiným. 
• Co když to nestihnu udělat včas. 
• Co když se to nenaučím. 
• Co když nejsem dost dobrý/á. 
• Co když mi to ujede.
• Co když onemocním. apod.

         A mnoho dalších takových STRACHŮ můžete zažívat den co den nespočet. Pokud se na ně ale začnete soustřeďovat a vědomě je postupně ze svého života odstraňovat, získáte obrovskou moc nad svým životem. Jedině tak můžete začít postupem času žít ve světle lásky. Rozdíly mezi Láskou a Strachem jsou markantní v našem každodenním životě, který se stal díky strachu jeho zhoubnou realitou. Proto také mnoho vztahů dlouho nevydrží. U vztahů rodiče versus děti je tato situace ještě markantnější. Proč? Posuďte sami.

  

Láska nemá žádné závazky.                                                                     

Strach je plný závazků.

Láska však nezná žádný odpor a ničemu se nebrání. Cokoli děláme z lásky, děláme proto, že to chceme dělat. Je to pro nás potěšení. Láska nemá žádná očekávání.                                                                                                       

Strach je plný očekávání. Máme-li strach, všechno děláme jen proto, že si myslíme, že to dělat musíme a očekáváme, že to druzí budou dělat také. Proto strach bolí.

Láska je založena na úctě.                                                                           

Strach si ničeho neváží – neváží si ani sám sebe.

Láska je bezohledná; nikoho nelituje, ale přesto zná soucit.                       

Strach je plný lítosti; lituje každého. Proto lítost vychází ze strachu a nedostatku úcty. 

Láska je naprosto zodpovědná. Proto také soucit vychází z úcty a lásky.    

Strach se zodpovědnosti vyhýbá, ale to neznamená, že je nezodpovědný. Snaha vyhnout se zodpovědnosti je jednou z největších chyb, které se dopouštíme, neboť každý čin má svůj důsledek. Důsledky má všechno to, co si myslíme, všechno to, co děláme. Když učiníme nějaké rozhodnutí, má to důsledek. Když neučiníme žádné rozhodnutí, má to důsledek, proto je každý člověk zodpovědný za všechny své činy, i když si to nepřeje.

Láska je vždycky dobrosrdečná. Na cestě lásky nejsou žádné podmínky. Miluji svého partnera bezdůvodně. Miluji ho takového, jaký je a může si dělat, co chce.               Strach je nepřátelský a proto je také plný podmínek…..

U dětí je to o to složitější, protože jsme přesvědčeni, že jsme zodpovědní za jejich zdraví, štěstí, lásku. To že jim zametáme cestičku, nebo se snažíme dělat vše za ně, určovat, co mají a nemají dělat apod. jim ovšem nedáváme najevo svou lásku, nýbrž ukazujeme na jejich neschopnost, která ovšem neexistuje, přestože oni to dokážou. Stačí začít dělat věci jinak. Staří začít dětem více věřit, dát jim více prostoru, spolupracovat s nimi, podpořit je v jejich konání, aby se dokázali projevit sami přirozenou formou. Stačí, když dítěti každý den řeknete: 

„Věřím v tebe a vím, že to dokážeš“. 

To je skutečná láska.

Přeji vám všem hodně štěstí na cestě poznání, a pokud se vám články líbí a jsou pro vás inspirací, podporujte prosím tento projekt dál mezi své známé. Budu moc rád, pokud mi napíšte do komentářů, nebo na email (radovan@jak-na-deti.cz) vaše zážitky nebo příběhy ze života, které se vám neustále vrací a ne a ne se jich zbavit. Čím více se snažíte, tím více je táhnete za sebou jako nějaký stín. Vaše naučené vzorce v hlavě vám neustále opakují, že nejste dost dobří apod. Věřte ale tomu, že dobří už jste,..... tady a teď!!!

S láskou a úctou váš trenér Radovan 

Nalezení sebe sama

Nalezení sebe sama

Každý z nás, malý či velký by se měl při řešení svých každodenních problémů zaměřit na naše emoce a pravdy toho, kde se každý z nás právě nachází. Nelze totiž donekonečna tzv. obcházet sebe sama. Většina z nás možná ví, kam přesně směřuje, díky osvícení. Každý se možná chceme zbavit svého ega a ze všeho nejvíce přestat trpět. Možná si i každý z nás dokáže vybavit, jak takové osvícení vypadá, nebo takový duchovně osvícený člověk, soustředěný do svého nitra díky meditaci. Přesto naše vizualizace vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Není to žádný stav, který stojí mimo náš život. Je to pouze stav naší mysli. 

Naše představy se nám dějí proto, že se snažíme ze všech sil, abychom se všem životním výkyvům vyhnuli. Tím prakticky vzdorujeme všem životním kontrastům, které k nám přichází. Proto také platí, že čím více se blížíme osvícení, tím se mění i naše myšlenkové pochody. Naše perspektiva se mění na základě významu našich zkušeností. Mění se, jak nahlížíme a zpracováváme své životní výkyvy, které už nejsou tím, čím byly kdysi. 

Představte si sebe jako námořníky na moři. Když je bezvětří, proplouvají po moři bezstarostně a nechávají se unášet proudem. Když se ale moře začne bouřit a zvednou se vlny, musí dokázat ovládat loď, stejně jako my své životy. Proplouváme po rozbouřeném moři a vlny nás nejprve vynesou do výšky, aby nás hned v vzápětí srazily dolů. Jakmile se ale budeme vydávat na moře znovu a znovu, začneme s těmi vlnami souznít a využívat jejich energii v náš prospěch. Jediné, s čím se člověk musí smířit, je skutečnost zákona přírody, která je všudy přítomná, stejně jako vlny v našem životě, které nikdy nezmizí. A teprve když je dokážeme přijmout jako nedílnou součást našeho života, pak jej můžeme vnímat jako zdroj svého osvícení a uvítat ho když přijde, stejně tak se s ním rozloučit, když odejde. 

Jde o vědomé řízení naší mysli, kdy následně dokážeme ovládat i své emoce. Proto je umění osvícení tak důležité, neboť se dokážeme povznést nad věcmi, okolnostmi i situacemi, které nám neslouží, i když pociťujeme strach, pokušení, či pochybnost. Pak už nás naše strachy nemohou ovládat. Osvícení nám pak dokáže pomoci v běžném životě, kdy se naučíme zpracovávat i veškeré vědění, které nám osvícení poskytlo. Mnoho lidí už přišlo na to, že naše myšlenky utváří naši realitu. A přesto se pokaždé snažíme před něčím uniknout, vyhnout se tomu a tím pádem to ještě více umocňujeme. To, čemu budeme vědomě nejvíce vzdorovat, bude také nejvíce přetrvávat. Takže když se vědomě začneme něčemu vyhýbat, začneme popírat sami sebe, vlastní emoce, myšlenky i situace, které tím ještě více posilujeme. Jak se z takového začarovaného kruhu dostat, je udělat pravý opak. Postavit se svým pocitům a myšlenkám čelem. 

Může snad někdo říci, že nikdy nelhal, když všude kolem je stále tolik lží? Jak můžeme milovat sami sebe, někoho, nebo něco, pro co jsme se dobrovolně rozhodli dělat, pokud to nebudeme dělat s láskou, ale jenom pro peníze? Jaký pak asi bude výsledek? Pouze lidé, kteří si začnou vážit sami sebe, začnou se mít rádi, mohou přijímat i lásku druhých, protože ji dokázali objevit sami v sobě. Zákon příčiny a následku. Pokud se nebudu cítit dost dobrý, tak prostě dobrý nikdy nebudu. Pokud bych nedělal svou práci s láskou, děti to na mě vždy poznají, neboť dokážou být citově tím nejlepším rentgenem. Dospělí z převážné většiny tento dar vnímání už ztratili.  

Každá negativní energie, která působí nejen okolo nás, ale i v nás samotných, má i svůj důvod. Tím důvodem je, že nás má něčemu naučit, co nás má posunout kupředu. Pokud se jí ale vědomě vyhýbáme, vyhýbáme se i dané lekci a vlastnímu duchovnímu vývoji. Velkou chybou je, pokud ignorujeme to jak se cítíme, nebo zavíráme oči před pravdou a naivně čekáme na nějaký zázrak. Mnoho z nás žije ve lži, že jediná přijatelná emoce pro nás, je radost a štěstí. A pokud tomu tak není, tak jsme asi někde udělali chybu. Pak si začneme nasazovat masky a dělat vše proto, aby na nás nikdo nepoznal, že zrovna máme špatný den. Věci, které pak říkáme jsou jen naučenými frázemi, jimiž bičujeme sami sebe a nejsou přitom pravdivé.

Jak ale myslet pozitivním směrem, pokud se tak necítíme a všechny negace, které nás momentálně ovlivňují, jsou natolik ochromující, že se prostě nedokážeme na nic soustředit? Pak místo toho, abychom k sobě byli upřímní, tak se začneme přehlížet, ignorovat a obcházet i to, co skutečně cítíme a co si myslíme. To, co je nejdůležitější, je pochopit skutečnost, že naše emocionální já, je jako malé dítě, které nikdy nevyroste a my se ho snažíme jen lépe vychovávat. 

Vědomým popíráním svých emocí ignorujeme pláč vlastního vnitřního dítěte, které se nám zoufale snaží říci, jak se cítí. Pokud se tedy chceme vědomě přesunout do lepšího stavu, nemůžeme popírat své emoce. Navíc, pokud se právě ocitáme na rozcestí a netušíme, jakým směrem se vydat, musíme nejprve vědět, kde stojíme a kam přesně se chceme vydat. Je to stejné, jako byste použili mapu, v které se potřebujete zorientovat a dojít na místo určení a přitom ani netušili, kde se právě nacházíte. 

Takže to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je sundat si masku a říci si:  „JSEM PRÁVĚ TAM, KDE JSEM“. A můžeme být klidní, neboť to vůbec neznamená, že jsme selhali. Jen si uvědomili vlastní podstatu svého bytí. Protože jen díky napojení se na své pravé Já je něco, co musíme neustále udržovat. Každý okamžik našeho života je volbou, zda to, co si myslíme, říkáme, nebo děláme, je v souladu s naším pravým Já. Záleží tedy pouze na nás, zda chceme a dokážeme žít autenticky či nikoliv. Popíráním sebe sama ovšem autentické není. Proto si položme společně na závěr několik základních otázek:

-         „Jsem schopný/á myslet pozitivně?“

-         „Nebo se jen snažím obejít sám/sama sebe?“

-         „Dokážu milovat vše, co mě denně obklopuje?“

-         „Jsem vděčný za vše, co přichází do mého života?“

-         „Jsem spojený se svým vyšším já?“

-         „Vnímám svoji silnou pozitivní energii?

Jak je možné, že ničím podobným děti neprocházejí? Že nic podobného neznají? Že si nedokážou nasadit jinou masku a neříkají nic, co necítí? POZOR! Neznají to ovšem do té doby, pokud je my nebo okolí nezačne přesvědčovat o opaku! Jejich svět je ten, po kterém my vlastně podvědomě toužíme, ale zapomněli jsme, kudy vede cesta zpět. Proto jsou děti tak úžasné a proto je tolik miluji. Pro jejich upřímnou a čistou duši. Mají můj velký respekt i obdiv zároveň. Neberme jim tedy jejich kouzelný svět a snažme se raději k němu alespoň přiblížit, když už v něm nedokážeme být.

Přeji vám všem hodně štěstí na cestě za poznáním a pokuste se dnes najít sami sebe, pokud jste se ještě nenašli.

S láskou a úctou váš trenér Radovan

ČÍM JEDÍ DĚTI NEJRADĚJI?

ČÍM JEDÍ DĚTI NEJRADĚJI?

Teď si asi říkáte, co je to za hloupou otázku? No to je snad jasné každému. Ústy přece, že? No, není to tak úplně pravda, neboť dětský svět je plný fantazie a barev. A ten je nutné kreativně nejen podporovat, ale hlavně vnímat. Co myslíte, že se stane, když koupíte dítěti nějaké ovoce a dáte jej před něj na stůl? Chvilku na něj bude koukat, a když nevydržíte a pobídnete ho, aby si vzalo, mnoho z dětí odmítne. Proč? Neláká je to, protože je to jen fádně uspořádané ovoce do mísy, které jim nic neříká. A velmi často se spíše setkáte s výmluvou, že to, či ono nejedí. Pokud si ovšem dáte tu práci a s láskou a úsměvem dokážete z několika kousků ovoce vytvořit jakýkoliv pestrobarevný obraz, z 99% vám to dítě slupne na posezení a ještě bude chtít přidat. 

Ze zkušenosti vám mohu potvrdit, že co se stravy u dětí týče, tak vždy dají přednost tomu, co se jim líbí, voní, vypadá lákavě a hravě. Všeobecně lze říci, že děti moc nemusí ryby, (přestože je tolik potřebují), luštěniny a v neposlední řadě polévky. Dochází pak k začarovanému kruhu, kdy rodiče i kuchařky ve školkách, nebo školách zkoušejí mnoho receptů, jak přesvědčit děti, aby to či ono snědly. A na scénu nastupuje plýtvání. Je samozřejmě jednodušší a pohodlnější dát dětem smažené hranolky, párek v rohlíku, nebo hamburger, když jsou na každém rohu k mání. Otázka ovšem zůstává, co tím děti získají a co tím naopak ztratí. Tak jako tak, se na ně konzumace takové potravy dříve či později podepíše. 

Nákupy polotovarů se v české republice za poslední tři roky zdvojnásobily. Z toho také vyplývá, že jsme vědomě přijali společenský tlak, nechat se ovládat uspěchanou dobou. Pokud na to ale nepřistoupíme a sami si určíme pravidla hry, můžeme začít tvořivě spolupracovat např. o víkendech, kdy je na vše více času. 

Jak to ale udělat, aby děti začaly sami toužit po jídle, které jim zrovna moc nejede? Začněte si společně hrát na kuchaře a dejte průchod kreativnímu tvoření. Čím více budete hravější a nápaditější, tím zajímavější výtvory dokážete společně s dětmi vykouzlit. Tím, že se děti aktivně zapojí do tvoření, sami se budou těšit na očekávaný výsledek. Pokud děti odmítají například jíst polévky s kupovanými těstovinami, zkuste vyrobit domácí z mouky a vajíčka. Nechte děti nastrouhat vyrobenou směs do polévky a můžete si po uvaření zahrát třeba na rybáře. Kdo vyloví více krmení pro rybičky?

Nemají rádi nějakou zeleninu? Vyrobte z ní dárek např. takový, o kterém rádi mluví.

Jako třeba z okurky plachetnici, nebo krevety, z ředkviček či vařených vajíček myši, z luštěnin korále, ze salátu mořské vlny, z vařeného květáku ovečky, z brokolice košatý strom, z citronu a mrkve barevné rybičky, rajčátek a černých oliv berušky, ze salámů nebo plátkových sýrů růže, motýlky, ryby, apod. Z toustového chleba můžete postavit skvělý domek s dveřmi i okny včetně barevné zahrádky, kterou vytvoříte rovněž z ovoce a zeleniny. 

Je to samozřejmě více práce, než dětem dát na talíř trochu toho sýra, šunky, k tomu kousek zeleniny a je to. Jenže pokud dokážete změnit způsob podání, získáte něco, co ničím nenahradíte. Změníte v prvé řadě dětské vnímání na konzumní svět, který je jim denně servírován díky reklamám, které v nich následně vyvolávají závislost. Pokud o to nestojíte a chcete to změnit, je nutné mnoho násobně zvýšit kognitivní dětskou vnímavost, kreativitu, a v neposlední řadě aktivní zájem o spolupráci. Pokud tedy všichni rodiče říkají, že by pro své dítě udělali cokoliv, je vhodný čas začít dělat věci jinak. Ne každý ale má vrozenou obrazovou představivost, která by mu ulehčila vytvářet s dětmi hravé obrázky. Proto nevěšte hlavu, pokud mezi takové rodiče patříte i vy. Ke všemu se postupně společně dopracujeme. Prozatím vám všem přeji hodně štěstí.

S láskou a úctou váš osobní trenér Radovan.