úterý 14. října 2014

DÍVÁME SE, ALE NEVIDÍME



Kolik máme přátel on-line? Je jich hodně? A jak často s nimi sdílíme své zážitky, své pocity? Kolik času takovou komunikací strávíme? Jak často telefonujeme? Kolik sms zpráv pošleme? Kolik lidí v našich přátelích nás skutečně zná? Může se nám změnit barva oka díky pocitům, které sdílíme on-line, nebo musíme být napojeni fyzicky a spirituálně?
ZKUSME OTEVŘÍT OČI TEĎ A TADY!

Problém není ani tak v každém z nás, jako v neustále expandujícím a zdokonalujícím systému ve virtuálním světě, kterému jsme všichni podlehli. Můžeme se snad podívat do očí našich přátel a cítit jejich blízkost, jejich dotek, nebo objetí? Asi těžko. Podíváme se na jméno na displeji či obrazovce a už píšeme jak zběsilí….Takže jsme prakticky všichni uvízli na sociálních sítích, v elektronickém předávání zpráv, svých pocitů, dojmů, fotek či videí. Jen přijdeme domů, zapínáme počítač a přitom neustále za sebou zavíráme dveře. Už jsme se jeden druhému tak odcizili, že sdílení na sítích nám přijde úplně normální a přirozené. Co ale můžeme skutečně cítit, jak to můžeme prožívat, když to není skutečné? Technologie jsou stále vyspělejší, dokonalejší, menší a přitom je to celé jedna velká iluze.


Co se ale stane, když se pokusíme od toho všeho na chvíli alespoň odtrhnout? Najednou se probudíme do světa zmatenosti a klamu. Do světa, který jsme sami vytvořili, abychom se stali jeho otroky. Je to ovšem svět sebe hodnocení, sebe zviditelnění, sebe zájmu, kde všichni ukazujeme to nejlepší z nás, ale kde jsou naše city, emoce, láska?
Cítíme se šťastní, že můžeme s druhými sdílet naše zážitky, fotografie z dovolených, pokroku našich dětí, oslav, výročí a přitom ani nezáleží na tom, zda někdo na druhé straně je, nebo není. Pokud tu chceme být pro své přátele, co nám brání v tom s nimi být fyzicky a oni zase pro nás? Dokud budeme neustále předstírat, že tato společenská izolace vlastně neexistuje, jak můžeme prožívat sblížení, souznění, spirituální či fyzické spojení? Přes telefon, internet, Facebook či televizi? Vidíme snad na druhé straně skutečné pocity těch, s kterými komunikujeme? Víme, jak se cítíme, nebo to ví o nás oni? Můžeme je chytit za ruku a říct: „Dnes jsou tvé ruce nádherně jemné a teplé“. Nebo můžeme vidět člověka na ulici, který by nás mohl jakkoliv inspirovat, pokud máme skloněnou hlavu nad mobilem?

Kolik známe případů, kdy na nás někdo v obchodním domě, na ulici, v autobuse, vlaku, metru, prostě kdekoliv jen tak promluvil a popřál třeba jen hezký den. Dnes už se to skoro ani nikdo neodváží, protože by asi vypadal divně, a nebo by ho ani nikdo neposlouchal. Proč? Zkuste se na chvíli zastavit a rozhlídněte se kolem sebe. Kolik lidí uvidíte na ulici s telefonem v ruce? Kolik z nich ani nevnímá okolní svět a dění, které právě probíhá? Kolik lidí se neustále za něčím honí? Neustále spěchají, žijí v napětí a nejistotě, kterou jsme si my lidé sami vytvořili. Kašleme na sebe vzdělávání, hltáme jen to, co nám média servírují až pod nos, nemáme zapotřebí hledat vlastní cesty a pravdy, neboť věříme slepě všemu, co se kde píše a co kdo kde řekl, protože to je v televizi, tak je to vlastně všechno pravda….. Stali jsme se ta dobrovolně otroky SYSTÉMU. 

A jak asi působíme na své děti, pokud žijeme v neustálém stresu, shonu a napětí? Neustále upozorňujeme, jak nás něco trápí, bolí, sužuje, peníze stále někde chybí, nemáme na ně čas, a nejsme už ani schopni vnímat, jak negativní dopad to má nejen na nás, ale i na výchovu samotnou. Od narození se tak na nás začnou dívat děti jako na roboty, co musí neustále dřít a drilovat, protože přeci musíme chodit do té práce, aby se oni mohli mít lépe. Proto se také přeci dřeme, že? ….Aby se měli lépe než my. A co na to děti? Začnou se s tím ztotožňovat a přijímat do sebe další negativní vzorce a programy, které jim nevědomky předáváme a budou to brát jako naprosto přirozené žití. Vám to připadá přirozené? Mě tedy ne! 

Jak se můžeme stát skvělými rodiči, pokud nejsme schopni zabavit své děti jinak, než použitím televize, nebo telefonu? Jak nás mohou milovat, pokud se jim nedokážeme dostatečně věnovat, vnímat jejich potřeby a vždy jim jen říkáme: „Teď ne, teď nemám čas, až později. Jdi si hrát, pust si televizi, nebo si hraj hry v mobilu a neotravuj.“

Jak je možné, že v historii bylo tolik schopných a vzdělaných lidí a z nás se díky jednoduchým moderním aplikacím a obrovského množství informací stává generace, která si bez těchto zařízení svůj život už vůbec nedokáže představit. Zkusme společně alespoň jeden den zjistit, jaký je to pocit vyjít jen tak ven bez všech těchto vymožeností a vnímat to opojné spojení s okolím, se vzduchem, s přírodou, kapkou vody, co právě ukápla z listu na list, větve stromů, které se ohýbají ve větru, ptáci, kteří švitoří všude kolem nás, lidi, které najednou uvidíme a začneme vnímat mnohem intenzivněji než dříve, usmějeme se v obchodě na prodavačku, i když se mračí a to jen proto, že si uvědomíme, jak náročné to pro ni asi musí být, pokud sedí 10h za kasou, která ji den co den pípá ty příšerné zvuky do hlavy. Kolik z nás se nad tím alespoň jednou zamyslelo, jak se asi musí cítit? Že nás to nemusí zajímat? Opravdu jsme už klesli tak hluboko, že se budeme dál zajímat jen každý sám o sebe a nevidět vlevo, vpravo? Jak tedy potom můžeme chtít toužit po porozumění, po přátelství, po lásce, když ji neumíme ani sami dát?

Buďme tam, kde se cítíme šťastní, potřební, kde můžeme vidět a cítit zpětnou vazbu, teplo, dotek, jiskru v očích, která se objeví díky tomu, že s námi může někdo něco sdílet osobně. Prožívejme skutečné pocity, kdy se na nás usměje naše dítě, nebo naše láska a nás to dokáže vnitřně úplně zaplavit štěstím. Není to on-line konverzace, dopisování na netu a neustálé povídání o ničem, jen abychom měli pocit, že si vůbec máme s kým povídat a nejsme sami. 
 
Začněme společně vnímat ty chvíle radosti, štěstí i bolesti, neboť jsou přirozenou součástí našeho života. Prožívejme ty pocity, kdy se můžeme ohlédnout za vším, co se nám podařilo pouze tím, že jsme tomuto životu věnovali naši pozornost. Kdy si uvědomujeme, jak moc jsme rádi, že jsme nepromarnili náš život civěním do nějakého vynálezu, který nás od všeho jen odpoutává. Pokud tedy opravdu chceme žít a vychutnávat si skutečný život s těmi, které milujeme, musíme otevřít oči. Protože nic z toho se nestane a nikdy to ani nebudeme cítit, pokud jsme až příliš zaneprázdnění civěním do monitoru, nebo dolů….. do mobilu. Můžeme mít tu nejdražší a nejmodernější značku, můžeme v ní mít úplně všechno, co by nám mnozí i mohli závidět, ale nikdy neuvidíme ty šance, o které díky tomu přicházíme. Neplýtvejme tedy tolik naším drahocenným časem, který není nekonečný, a začněme vnímat vše kolem nás, protože to jediné je skutečné. 
Velmi inspirativní článek o pochopení virtuálního světa v METRIXU a našeho mozku se blíže dočtete zde: http://www.matrix-2001.cz/clanek-detail/3170-svet-jako-virtualni-realita-a-mozek-jako-tuner/

S láskou a úctou Váš osobní trenér Radovan a team ŠR
Okomentovat