Nedávno
jsem prodělala s Radkem terapii na
dálku, která měla pro mě obrovskou sílu a změnila můj život od základů. První má zkušenost s ním na dálku vzešla tak nějak spíše
z hovoru. Stěžovala
jsem si, že jsem přestala kouřit, ale že se velice
trápím myšlenkami na cigaretu. Radek ihned zareagoval a místo, aby se
soustředil na cigarety, překvapil mě otázkou na trápení. Tenhle sled Radkových otázek a mých představ a odpovědí jsem
brala jen tak, jakoby mimo řečí. Ani jsem se na
to plně nesoustředila. Ale další dny jsem byla velice překvapená
výsledkem.
Nejenže zmizelo trápení, ale zmizely i myšlenky na cigaretu a dnes již sedím
vedle kuřáků a ani nevnímám, že jsem kdy
taky kouřila. Úžasný
výsledek! A tak jsem Radka
požádala o další terapii. Tentokrát na bolest. Všichni lidé kolem mě během jednoho víkendu protrpěli
velkou bolest. Jelikož
už vím, že všichni lidé jsou nám zrcadlem, věděla
jsem, že je to má bolest, kterou musím zpracovat. Ale pokud člověk žije s něčím již dlouhou dobu, přivykne si a už to ani nevnímá. Stane se z toho návyk. Proto vám to ukazují lidé okolo vás. Každopádně terapie s Radkem měla ohromný postup. Bolest ve mně byla hodně hluboko a jen těžko jsem se jí
zbavovala. Myslím,
že i Radek se při tomto sezení pěkně zapotil,
ale klobouk dolů, je to obrovský machr a jako s každým případem i s tímto si
věděl rady a dostal mě z toho. Má víra v něj byla, po minulé zkušenosti,
veliká.
Díky
Radkovo koučovacím otázkám zaměřených na můj STRACH, jsem ho viděla jako něco, co už se mnou ani nechce být, ale
já se viděla jako veliký rám z gotické doby a ten strach jsem v tom obraze
držela. Rám byl mohutný a celý zašlý. Tížil mě a nemohla jsem se pořádně hýbat, ale stále jsem
se ho nechtěla pustit, byl mojí součástí. Ta bolest v rámu se
mi pak projevovala jako film hnědě zbarvený a všude byla válka. Byla to válka z dob hodně minulých. Vojáci měli zbraně, které se museli ohnout při nabíjení. A v té válce byla barevná má matka. Nutila vojáky zabíjet a jít do války na jistou smrt.
Pak
mě Radek nechal vystoupit ze svého těla a já jsem se
na sebe koukala ze zadu. Rozkošná žena se světlými
vlasy. Postoupila jsem o kousek dál tak, abych se viděla i zepředu, ovšem to byl pro mě šok! Žena, na kterou jsem hleděla, vypadala jako já, byla
jsem to já, ale nemohla jsem tomu obrazu uvěřit. Křečovitě se držím rámu tak
silně, až byly na rukách všude vidět žíly a ruce byly celé rudé. Ovšem pohled do tváře byl přímo hororový! Viděla jsem se jako nějaká hororová postava z filmu. Byla jsem celá bílá, jen oči a rty
rudé. Okolo rtů krev. Všude byl slyšet
vřískot, cítila jsem chuť krve a okolo byl chlad. Byl to pro mě
nepředstavitelný pohled,
takhle vidět sebe sama.
Po chvilce mě Radek nechal,
abych se sama přenesla na místo, kde se budu cítit velmi dobře a krásně. Přenesla jsem se k rybníku v lese. Hladina byla klidná a odráželo se v ní slunce. Cítila jsem, že mně voda ochrání. Pochopila jsem, že pokud budu věřit v lásku a naplním svůj
život láskou, budu od bolesti chráněná. Pak jsem se
přenesla do kláštera, kde jsem pomáhala zraněným od bolesti. Jejich bolest ani zraněné jsem
neviděla, ale vnímala jsem tu bolest s klidem, jako
něco, co lze odstranit. Silně jsem tomu věřila. Cítila jsem
ohromný klid. Byla
jsem daleko od všeho známého. Měla jsem čas, jak na léčení bolesti,
tak sama na sebe. V mysli jsme opustila vše známé, svojí
rodinu, okolí i práci a cítila jsem se velice klidná a šťastná. Usínala jsem s obrovským pocitem míru.
Ráno
jsem vstávala s myšlenkou na klášter. Přeci nemohu odjet a nechat tady dospívající dceru a
sedmiletého kluka?……. honilo se mi hlavou. Ale hrozně
jsem chtěla být tam. Ten pocit v klášteře byl k nezaplacení. Jelikož už nějakou dobu
vím, že odpovědi na otázky nechodí ihned, i vesmír potřebuje čas, všechny si je
píši na papír a pak si je asi tak za dva dny přečtu. Tak jsem si napsala
otázku: „Co znázorňuje vidina kláštera? Jak to mám pochopit?“ Za pár dní mi přišla odpověď. Já nemusím nikam odjet. Tam v tom
klášteře jsem byla já-moje duše. Klášter je mé tělo a ta bolest, ti zranění, to
jsou mé bolesti z minulosti, které mám nyní vyléčit pomocí lásky sama k sobě. A to opuštění všeho, je přestat se ztotožňovat s
věcmi a lidmi v okolí i svou prací.
Dokonce
jsem pochopila, že mám i synovi a dceři nechat víc
volnosti. Opustit
pocit odpovědnosti za ně, který jsem si v sobě
stále nesla. Oni
se sem přišli taky něco naučit a nějakým svým dílem
přispět k vývoji vesmíru. Pokud jim nechám volnost jejich rozhodování,
půjdou tím správným směrem. V tuto chvíli k nim mám jediný úkol a to postarat
se o jejich jídlo a střechu nad hlavou. Dcera už má brigádu a tak přispívá do
domácnosti. I syn už si kupuje nějaké drobnosti za ušetřené
peníze, které mu zbudou z výletů. Nejsem za ně nijak
zodpovědná. Každý
má být zodpovědný sám za sebe již od útlého věku.
Díky
terapii jsem také došla k názoru, že v novém vztahu
začínám dělat stejné chyby jako v předešlém a nový partner, ač se zdá od
původního jiný, v určitých ohledech je stejný. A tak jsem
si uvědomila, že i v tomto si způsobuji bolest. Držím se vztahu,
který mi nic nepřináší, naopak mě stahuje dolů. Cítila jsem se
nějak svázaná. Okamžitě
jsem ve své hlavě vztah ukončila a cítila jsem se velmi volná a svobodná.
No
a v noci mě ve snu navštívil můj anděl a sdělil mi, že když jsem určité
situace nezvládla v prvním vztahu, přišli mi do života s druhým
partnerem a pokud ho opustím i teď, třetí bude mít opět stejné vlastnosti,
protože jsou to moje nedokonalosti, které mám u sebe odstranit. A pak se mi
promítaly všechny situace z mého života od útlého věku, kdy jsem od problému
utekla. Ráno jsem se budila s myšlenkou. „Já to tentokrát dokážu!“ Celý
den mi pak chodily různé nápovědy a rady. A přiznávám, že bolest byla tak
hluboká, že do dneška každý den nacházím nové situace, kdy si uvědomím, že
jednám naprosto jinak než dřív. Dnes již vím, že když je nějaká odpovědnost, je
i určitá tíha, ale nikde už není bolest. Absolutně se netrápím. Nemám bolest
ani kolem sebe. Obě moje děti se jako zázrakem uzdravili ze dne na den!!!
Jsem
na sebe velice hrdá. Jsem otevřená řešit své nedokonalosti a učit
se novým věcem s pocitem lásky.
Radku
velice ti děkuji. Má vděčnost
vůči tobě nejde slovy popsat, ale věřím, že ty jí cítíš. Tím, že jsi mi dal to nejcennější, co máš, tedy tvůj čas, jsem já získala ty
nejcennější poznatky pro život.
Děkuji
i vesmíru, že nám sem lidi, jako je Radek, posílá.
Děkuji, děkuji, děkuji
S úctou vaše Katy
Žádné komentáře:
Okomentovat