Je to naprosto nepotřebná emoce, kterou
si lidstvo nese z dávných dob, kdy jednotlivec chtěl ovládat ostatní. Dříve si
lidé vymýšleli různé příběhy, kde se uváděli do stavu oběti, aby v ostatních
vzbudili lítost. Toto prováděli jak chudí žebráci, tak i bohatí kupci.
Rozlítostněným lidem se jich pak zželelo a byli ochotni jim přispět pomocí svých prostředků na úkor sebe. Tato emoce je v lidech hodně hluboko a lidé si ji velmi často pletou se soucitem. Lítost ještě nikdy nikomu nepomohla a je to nástroj manipulační, nikoliv vývojový.
Lítost nás uvrhne opět zase jen do stavu oběti a náš celkový osobní stav se tím zhorší. Tomu, komu budeme pomáhat skrze naši lítost, stejně nepomůžeme, jen oddálíme jeho osobní vývoj a v celkovém měřítku mu tedy spíše uškodíme. Toto platí i u výchovy dětí. Pokud něco pro své děti děláme, protože je nám jich líto, škodíme jim. Učíme je tím neschopnosti se o sebe postarat. Ve zvířecí říši pak takový jednotlivci zahynou.
Rozlítostněným lidem se jich pak zželelo a byli ochotni jim přispět pomocí svých prostředků na úkor sebe. Tato emoce je v lidech hodně hluboko a lidé si ji velmi často pletou se soucitem. Lítost ještě nikdy nikomu nepomohla a je to nástroj manipulační, nikoliv vývojový.
Lítost nás uvrhne opět zase jen do stavu oběti a náš celkový osobní stav se tím zhorší. Tomu, komu budeme pomáhat skrze naši lítost, stejně nepomůžeme, jen oddálíme jeho osobní vývoj a v celkovém měřítku mu tedy spíše uškodíme. Toto platí i u výchovy dětí. Pokud něco pro své děti děláme, protože je nám jich líto, škodíme jim. Učíme je tím neschopnosti se o sebe postarat. Ve zvířecí říši pak takový jednotlivci zahynou.
Nahraďme svou lítost emocí trpělivosti
a vírou v ně. Buďme pouze ochotni být tady pro své děti, až když si přesně a
konkrétně o pomoc požádají.
Kolikrát si chce dítě pomoci samo a jen
si tento stav doprovází nějakým zvukem, pláčem, emocí vzteku, u větších dětí
jsou to i nadávky. Toto je potřeba proto, aby z těla odešla stará nepotřebná
emoce a udělala místo inspiraci pro vyřešení problému. Děti to vědí a tak se
přirozeně pomocí zvuků uvolňují. Dělají to všechna zvířata v přírodě. Pokud
se zajímáme o sport, víme, že to dělají i vrcholoví sportovci. Aby ze sebe
dostali to nejlepší, vždy se uvolní pomocí nějakého zvuku. Jen maminky a
tatínci na to pozapomněli, a jakmile slyší své dítě vydávat negativní zvuk,
ihned mu přispěchají na pomoc a vše se snaží vyřešit za něj.
Někdy si myslíme, že to neděláme, ale
stačí i jen obyčejná rada pomocí slova. V dětech se pak probouzí program:
nejsem schopný sám něco vyřešit; nevěřím si; nemám tady prostor pro sebe; atd.
a jejich sebevědomí se postupně ztrácí. I já jsem byla stejná maminka a vše
jsem za své děti řešila. Dcera to nesla statečně, ale syn mi vždy ukázal ten
výsledek. Když byl ještě hodně malý, svou pomocí jsem v něm vyvolala ještě
mnohem větší vztek a s hračkou většinou praštil a do mne třeba kopnul. Když byl
pak starší, tak jsem dostala i různé hanlivé výrazy, ale nikdy mi neřekl
přesně, kde je chyba a co mu vadí. Děti to nedělají. Oni se nám totiž do života
nepletou. Oni nám jen ukazují, co svým chováním způsobujeme.
Začala jsem se ptát vesmíru, kde je chyba a odpovědi jsem se dočkala i tentokrát. Ano chyba byla v tom, že jsem si málo všímala sebe a hodně jeho. Snažila jsem se za něj vyřešit každou peripetii. Dalo mi to hodně sebezapření a kousání se do jazyku, abych zvládla nepomáhat ani slovem. Častokrát jsme se musela otočit zády nebo odejít, aby na mne nedoléhali jeho uvolňované emoce a v duchu si opakovat: „Klid, on to zvládne sám." A vždy zvládnul. Ta jeho radost ze sebe samotného byla mým hnacím motorem. K tomu jsem přidala píli a vytrvalost a pak už to šlo skoro samo. Já nechci být matka dětí, které v dospělém životě budou těžko přežívat. Dokonce jsem svého syna požádala o pomoc. Řekla jsem mu:
„Víš, já neumím
být mámou, nikdo mě to neučil, učím se to za pochodu stále a pořád je co se učit. A tak bych uvítala,
kdybys mi v tom pomohl. Když ti něco v mé výchově a v mém chování nebude
vyhovovat, řekni mi to tak, abych to ihned pochopila a abych tomu
rozuměla."
To byste koukali, jak to funguje úplně
jinak. Dokonce mi pak ještě párkrát upozornil, že už se zase snažím pomáhat
tam, kde není o moji pomoc žádáno a to i ve spojitosti s dcerou. Děti jsou
opravdu náš zázrak, jen ho nevidíme v tom pravém světle.
Pokud máte podobné starosti a problémy, pokud i vás naplňuje pocit nutnosti pomáhat a nevíte si rady, neváhejte se obrátit na náš tým. My všichni řešíme stejné problémy, a jelikož jsme si tím už prošli, víme, jak vám nejlépe poradit a pomoci. Máme za sebou praxi a to je to know-how, tedy ten největší dar, který od nás můžete získat. Napište nám a nebojte se otevřít.
Katy a tým „Šťastné rodiny“
Žádné komentáře:
Okomentovat