prostor, nebo hranice?

Čemu byste dali přednost vy? Žijeme ve světě, ve kterém je tolik informací, že se v nich pomalu a jistě začínají lidi ztrácet. Ve světě, kde se každý správný rodič snaží najít nějaká pravidla, vodítka, nebo dokonce osnovu, podle které by tzv. výchovné teorie měli jisto jistě fungovat. Ale spojit výchovu dětí, žijícím v dětském světě s vnímáním našeho světa může být někdy nadlidský výkon. Přesto je možné oba světy určitým způsobem propojit.

Podle mých ověřených přístupů při výchově dětí stačí utvořit určitý prostor mezi nimi a námi, ve kterém může dítě uvažovat a chovat se podle vlastních přesvědčení, ale současně být v kontaktu s námi, (se svými pečovateli – rodiči). V tomto prostoru platí jistá zavedená pravidla a řád, která jsme určili, ale dítě má privilegium adaptovat je na svoje poměry a používat podle vlastního uvážení, nebo vzniklé situace, ve které se nachází.

  

Jakákoliv výchova, ovlivňování chování, hry a postoje dítěte se pak odehrávají v tomto prostoru. Jenže….mnoho rodičů ihned startuje a ptá se…..: „Kolik toho prostoru mohu svému dítěti vlastně já dát? Kolik je to akorát a kolik už je příliš? K tomu rovněž neexistuje žádné měřítko, ani pásmo na vytyčení území, které dítě může užívat. Nebo vám by se to líbilo, pokud by vám někdo striktně vytyčil hranice? „Můžeš jen odtud sem a dál ne!“ Každý kdo zažil železnou oponu, si velmi dobře pamatuje, kam až jsme mohli a kam ne. A teď otázka pro vás přímo na tělo. „Kdykoliv jste přijeli k vytyčenému území našich státních hranic, po čem jste toužili nejvíce? Jak jste se cítili v přesně určeném a vytyčeném prostoru vy? Jak jste to vnímali?“.…už cítíte tu sílu, tu energii, kterou se vám tu snažím nastínit? 

Proto prosím zapomeňte na to, pokud nechcete, aby vaše děti prožívaly stejně negativní a frustrující pocity, kdy nemají nejmenší šanci jít dál, podívat se jinam, objevovat stále nové a nové. Tak to nedělejte a nestavte jim také železnou oponu!  Kolik tedy potřebuje prostoru malé dítě je věcí každého rodiče, jeho pozice vnímání, jeho intuice, která mu vždy dokáže dobře poradit, pokud se ji naučí vnímat. Ovšem pokud budete přesvědčeni, že když dítěti dáte veškerý prostor, o kterém jste přesvědčeni (v hlavě), že potřebuje, vymstí se vám to. Když si bude dítě dělat úplně co chce, bez pozitivně nastavených zrcadel, vzorů a příkladů, které jim my rodiče předáváme, za nějaký čas je prostě už nezvládnete vůbec a nepřevychová je pak už ani učitel, ani psycholog! Zpozorněte tedy teď a tady! Intuice není rozum! Intuice a podvědomí, nemají s uvažováním, logikou a vědomím nic společného! Jde tedy spíše o INSTINKT! 

Vím, že mnoho rodičů se snaží díky svým výchovám, vzdělání a okolností, které je nějak naprogramovali, stále hledají nějaké obecné pravidlo, které když budou dodržovat, všechno bude OK. Jenže ono žádné obecné „MĚŘÍTKO“ na výchovu neexistuje, stejně jako neexistuje obecné dítě, nebo rodič. Každý model, i ten co vypadá sebe dokonaleji je špatný, pokud nevychází z konkrétního zájmu rodiče o konkrétní dítě! 

Uvedu pár příkladů ze života…..

1)    Představte si, že máte doma 2-3 Letou holčičku, která každý den pozoruje maminku, jak se šlechtí před zrcadlem, upravuje se, dbá o sebe a kdykoliv se jde ven, nemůže se rozhodnout, které oblečení si má vzít na sebe. Aby nebyla barva moc křiklavá, šaty moc vyzývavé, nebo příliš krátké, doplňky ne a ne doladit a o botách ani nemluvě. Jak asi bude jednat holčička, pokud ji rodiče dají dostatek prostoru a možnost volby? Vnímala maminky zrcadlo každý den!!! Její program v hlavince ji říká: „Co dělá maminka, je tak správně a já to budu dělat taky“!

A tak se pak děje, co dít se má….Rodiče chvátají např. na dětskou besídku a dcera neví, co si na sebe obleče. Je stejně nerozhodná, řeší složitosti barev, sladění bot a batůžku a mnoho dalších hloupostí, které začnou dříve či později rodinu nejen zdržovat, ale začne to všem zúčastněným otravovat i život. Stanete se vlastním přičiněním oběťmi svých programů. Co byste v takové situaci udělaly vy? Přemýšlejte o tom chvíli…… Jak byste reagovali? Utnuli byste po určité době privilegium svobodné volby a rozhodování, nastavili hranice, vysvětlovali, nebo jak byste zareagovaly? Ať už si na tento jednoduchý příklad odpovíte jakkoliv, uvědomte si jedno. Tak jak jednáme…..dáváme, tak i dostáváme. Předáváme naše chování dál. Pokud vám tedy cokoliv v životě vadí, nelíbí se, co s dětmi musíte velmi často řešit, zamyslete se nad svým chováním. Jak to děláte vy? Změňte sebe a změníte i své okolí!

2)    Představte si, že musíte každý den vysvětlovat dítěti, že si musí čistit zoubky. Dítě ale nechce, nebaví ho to, odmítá a vzdoruje. Budete mu je čistit násilím, hrozit mu zákazy, výpraskem a dalšími donucovacími prostředky?

Jak ho přesvědčíte? Co uděláte jinak a přitom v klidu a pohodě? Myslíte si, že to nejde? Že to není možné? Ale jde a jak snadno. Jen když víte, znáte a zapojíte fantazii. A proto jste tu a čtete tyto řádky. Představte si, že dítě můžete přimět k jakékoliv činnosti, navíc hravou formou a už ho vícekrát nebudete muset ani uhánět, ani kontrolovat. Chcete to vědět? Tak fajn. Vezměte tedy sami kartáček do ruky, nandejte pastu a jděte za dítětem. Nevolejte ho, aby se šlo dívat. Vy mu ukažte, že jste se právě vypravily na bojovou misi za zákeřnými Zubo kazy a teď s nimi pěkně zatočíte. Zachováte si nejen důstojnost a respekt, ale dítě vás začne brát úplně jinak! Čistěte je, jak dlouho libo jest, dělejte přitom grimasy, smějte se, dělejte, že vás Zubo kazy v ústech lechtají, máchejte rukou okolo sebe, jako že sami vyskakují a utíkají pryč. Jeden vám dokonce strachy zalezl z pusy rovnou do ucha. …

    “Cože? Co že mi to tam povídá? ….Já ti dám ty Zubo kaze, že chceš, abych vás ještě krmil bonbóny! Tů dle! Už vám tam žádný nedám! Ještě krmit vás budu! To tak! Abyste mi ožíraly pak moje zoubky jo? A fofrem ven z mého ucha!“ .......

     A přitom se můžete klidně zadloubat kartáčkem v uchu. .....a zasmát se tomu-hihi.

Budete se divit, jak to vaše dítě najednou začne vnímat a co bude následovat. Stačí tak málo a dítě si vaše pohádkové story spojí s vizuální představivostí, neboť nerozeznává do 4-5 let věku fantazii od skutečnosti. Tento zážitek se jim zakoření do podvědomí a to natrvalo! Pak si můžete své Zubo kazy každý z vás namalovat tak, jak je vnímáte. Každý den pak bude pro vaše dítě radost bojovat se svými Zubo kazy a s bonbóny pošle do háje i babičku. Nevěříte? Tak to udělejte a uvidíte sami. :-)

3)    Děti si své hračky velmi rádi vytahují, ale už je neradi sklízejí. Představte si tedy, že jste právě přišli do dětského pokoje a vidíte obrovský nepořádek. Všude spousta hraček. Co uděláte? Nařídíte dítěti, nebo sourozencům., ať si to rychle uklidí, nebo žádná televize, večeře, žádný  ven ani ňaminky? Nebo to jde i jinak? Jak to tedy udělat, aby je to bavilo stejně jako hračky vytahovat? Opět z toho udělejte hru. Stačí se jednou, dvakrát připojit a ukázat s jakou lehkostí lze snadno a rychle uklidit hračky a přitom se ještě bavit. Neříkejte dětem, co mají dělat. Začněte si před nimi hrát místo nich a vyprávějte při tom pohádkový příběh. Třeba o tom, jak hračky všechno vnímají, pozorují a nelíbí se jim, co se s nimi děje. Vezměte jim názorně radost z uklízení a budou po tom šílet! Nevěříte? Fajn, jdeme na to. (Začnu třeba takto…..)

   „Takže, tyhle auta si dám sem, aby měla svoje vlastní parkoviště, tady ty panenky si posadím jako diváky zde, stavebnici raději schovám, aby ji přes noc třeba nepostavili tady ti vojáci s indiánama, co pořád spolu válčí. ...... Asi se nemají rádi..... Dám je tady do té krabice společně, aby se naučili rozumět slovu láska, mít se rádi vzájemně, a popřeji jim dobrou noc. Ráno se podívám, jestli se nepoprali, něco si neudělali, nebo už se naučili mít se rádi vzájemně. Ty auta si seřadím pěkně největší po nejmenší tady na tu poličku, aby se mnou mohla v noci ve snu závodit. Ukážu jim, jak se jezdí ve Formuli 1! Počkej, co mi to bereš? ....(mluvím na své dítě a usmívám se.... Pokud mi chce dítě pomoci, nechám ho tvořit podle jeho představ. Nebo mohu dodat...)

            Ty sis už hrál a mě baví zas tady ty hračky mít pěkně vystavené, hrát si s nimi jinak, aby na mě viděly. Když si pak budu chtít s něčím hrát, ostatní budou mí diváci a budou se na mě koukat. To se mi moooc líbí. Tobě taky? ....Mohou nám pomáhat oběma, když nám to nepůjde, fandit nám a nedopustí, aby na nás ostatní hračky byly ošklivé. Ale myslím, že nebudou, když jim ukážem, že je máme rádi. A ty co už nás nebaví a jen nám tu zabírají místo, tak uložíme tady do té krabice a odneseme je dětem do dětského domova. Ty budou mít ale radost! Nemají ani maminku, ani tatínka, jen tety a strejdy. A část hraček, které se nám už sem nevejdou budou jistě souhlasit, abychom je odnesli někam, kde budou mít spoustu místa. Musíme se jich ale nejdřív zeptat…Souhlasíte s tím, abychom vás odnesli k dětem, kterým můžete udělat velkou radost? .......Ano? Tak vám moc děkujeme. A máme tu zase spoustu místa na hraní…hurá!!!….Jak se ti to líbí teď ?“

Věřte nebo ne, ale tento přístup na děti funguje jako afrodiziakum. Sami vás začnou zvát a ukazovat vám po čase nové obecenstvo, novou přehlídku vozidel, kontrolovat stavebnice, zda je přes noc nepostavil někdo místo nich apod. 
Jde jen o to, změnit naše naučené způsoby chování za hravé chování.  Tím zajišťujeme dětem nejen dostatek prostoru, ale mnohem hlubší pozice vnímání, uvědomění, spoustu energie přinášející nespoutanou fantazii, jako třeba na tomto obrázku, kde děti dospějí a dokáží své sny zrealizovat. Pochopí i to, že je tu i někdo další, komu můžeme udělat radost, získáme lásku i respekt a to bez rozkazů, zákazů, nebo nastavování nějakých hranic. Ukázali jsme dětem prostor, který můžou dokonale ovládat sami, pokud ví jak. Myšlení je zahrada, které vytváří prostor a volnost, přesto že má určitá pravidla. Každá myšlenka má své místo, je nutný respekt, kultivace duše, stejně jako je dán prostor kráse a harmonii. Umění japonských mistrů je důkazem toho, že to jde i bez hranic, plotů a dalších omezení......jinými slovy: Prostor je radost bez hranic. Teprve pak může růst vše v nás i kolem nás...

To, jestli to jen zkusíte, uděláte to hned, nebo na tom budete pracovat trvale, je vaše věc, vaše volba. Je také úplně jedno, jak to člověk nazve, protože podstatou není odborně podaná slátanina ničeho, ale praktické techniky, které fungují, pokud nežijete v jiných programech. Pokud ano, tak vítejte na našich stránkách, protože tady vám budeme postupně ukazovat, co je skutečný život a jak to dělat jinak. Těšíme se na vás při dalším sledování našich stránek.......

http://jak-na-deti.blogspot.cz/

https://www.facebook.com/jaknadeti    (ŠŤASTNÁ RODINA)

a psát nám můžete vaše dotazy, náměty, zážitky, rady, typy, ale i poděkovánído níže uvedeného formuláře.

S láskou a úctou za celý náš tým váš osobní trenér Radovan