Co je smyslem našeho života, pokud veškerá naše rozhodnutí
vedou ke zkušenostem, kterými zjišťujeme, že nejsme bezvýznamné bytosti, jak se
nám často zdá? Správné pochopení této myšlenky vede k nadpřirozenému
projevu života, jež je zrcadlem našeho ducha. Pokud si představíme klikatící se
řeky, které se rozprostírají do všech stran, na celé naší planetě z ptačí
perspektivy, vypadají jako roztodivné obrazce. A přesně tak se klikatí i naše
myšlenky do určitých obrazců, jež představují naše cesty životem, které si
zvolili.
Všechna koryta, která díky matce Zemi udávají vodě směr, se
postupně rozšiřují a zase zužují, rozvětvují se, aby se zas jinde spojila,
stejně jako naše možnosti a rozhodnutí, která v životě děláme. Pokud si
pak tento pohled dokážeme vizualizovat jako bychom vše sledovali z výšky,
uvidíme najednou každé naše rozhodnutí, křižovatku či rozcestí, u kterého se
vždy na chvíli zastavili, než se pro jednu z cest rozhodli.
U nás lidí je ovšem problém v soustředění se na neustálé
racionální a logické uvažování a minimálně si dovolujeme snít. Najednou začneme
klesat, ztrácet perspektivu, při níž ztrácíme i svůj nadhled na ostatní
rozhodnutí. Automaticky začneme upínat naši mysl na detaily, na denní hodinové
či minutové detaily a na alternativní životy přitom úplně zapomínáme. Tyto malichernosti
a detaily, které nás pak brzdí, se stávají nepřekonatelnou bariérou v našem
dalším růstu a rozvoji. Přicházíme tak o drahocenný čas, který máme na tomto
světě pouze jeden, a jen na nás záleží, jak s ním naložíme.
Pro život existuje v časoprostoru tolik metafor, kolik
si jen dokážeme představit obrazů, které mohou být ovlivněny buď naší představivostí,
nebo realitou, kterou známe. My lidé se většinou soustředíme pouze na jeden
život a jsme přesvědčeni, že neexistuje nic důležitějšího. Přitom všechny
vysněné situace a zdánlivě nesplnitelná přání jsou stejně tak skutečné, jako
všechno ostatní. Jsme jako fotograf, který dokáže zaostřit na určitý detail.
Rovina ostrosti tedy záleží pouze na nás.
Vše by bylo mnohem jednodušší, pokud bychom se naučili více
naslouchat své intuici a podvědomí, nikoliv vědomí, které ovlivňuje mnoho
okolních vlivů, kterými jsme každodenně vystavováni. Někteří lidé se třeba bojí
budoucnosti plné závazků a utečou před nimi. Jiní se zas tolik bojí změn, že je
prostě do života nedokážou připustit a jejich život se stále točí ve stejném
kruhu. Z jiných se stanou přátelé, ale nikdy nebudou milenci,
z dalších budou milenci, ale nikdy přátelé, jiní se berou a rozvádějí a
pouze hrstka z nich se rozhodnou vidět jeden v druhém nerozdělitelnou
polovinu své duše, začnou se cítit spirituálně spojeni, jako poselství z vyšších
míst, než jsou ty pozemské, vezmou se a zůstanou spolu navždy propojeni. Jsou
ale i tací, kteří se setkají, ale ještě nenastal jejich čas. Proto se musí
vzdálit a vrátí se k sobě, až jejich skutečný čas přijde.
Takže jsme TURISTÉ,
protože netvoříme krajinu, ale pouze si z ní vybíráme část, kterou chceme
vidět. Nic totiž není určeno předem, jak si mnozí myslí. Osud sice existuje,
ale nepohybuje námi jako loďka na řece, unášející se proudem, ale my jsme ti,
kdo si vybírá a určuje její směr. Nás osud tedy závisí pouze na nás, na našem
správném myšlení. Naše vytvářené obrazce v mysli jsou psychické, cesty
zpátky duchovní. Jak to tedy vyřešit? Nechat se vést pouze vnitřní láskou.
Pokud tedy chceme vytvářet pro své děti svět, který by je učinil šťastnými,
měli bychom se ho naučit sami vnímat takový, jaký si ho sami přejeme mít.
S láskou a úctou váš osobní trenér Radovan
P.S.: Pište své názory, životní příběhy, či zkušenosti do
komentářů, nebo přímo na email: radovan@jak-na-deti.cz