úterý 25. února 2014

Nalezení sebe sama



Nalezení sebe sama
Každý z nás, malý či velký by se měl při řešení svých každodenních problémů zaměřit na naše emoce a pravdy toho, kde se každý z nás právě nachází. Nelze totiž donekonečna tzv. obcházet sebe sama. Většina z nás možná ví, kam přesně směřuje, díky osvícení. Každý se možná chceme zbavit svého ega a ze všeho nejvíce přestat trpět. Možná si i každý z nás dokáže vybavit, jak takové osvícení vypadá, nebo takový duchovně osvícený člověk, soustředěný do svého nitra díky meditaci. Přesto naše vizualizace vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Není to žádný stav, který stojí mimo náš život. Je to pouze stav naší mysli. 


Naše představy se nám dějí proto, že se snažíme ze všech sil, abychom se všem životním výkyvům vyhnuli. Tím prakticky vzdorujeme všem životním kontrastům, které k nám přichází. Proto také platí, že čím více se blížíme osvícení, tím se mění i naše myšlenkové pochody. Naše perspektiva se mění na základě významu našich zkušeností. Mění se, jak nahlížíme a zpracováváme své životní výkyvy, které už nejsou tím, čím byly kdysi. 

Představte si sebe jako námořníky na moři. Když je bezvětří, proplouvají po moři bezstarostně a nechávají se unášet proudem. Když se ale moře začne bouřit a zvednou se vlny, musí dokázat ovládat loď, stejně jako my své životy. Proplouváme po rozbouřeném moři a vlny nás nejprve vynesou do výšky, aby nás hned v vzápětí srazily dolů. Jakmile se ale budeme vydávat na moře znovu a znovu, začneme s těmi vlnami souznít a využívat jejich energii v náš prospěch. Jediné, s čím se člověk musí smířit, je skutečnost zákona přírody, která je všudy přítomná, stejně jako vlny v našem životě, které nikdy nezmizí. A teprve když je dokážeme přijmout jako nedílnou součást našeho života, pak jej můžeme vnímat jako zdroj svého osvícení a uvítat ho když přijde, stejně tak se s ním rozloučit, když odejde. 

Jde o vědomé řízení naší mysli, kdy následně dokážeme ovládat i své emoce. Proto je umění osvícení tak důležité, neboť se dokážeme povznést nad věcmi, okolnostmi i situacemi, které nám neslouží, i když pociťujeme strach, pokušení, či pochybnost. Pak už nás naše strachy nemohou ovládat. Osvícení nám pak dokáže pomoci v běžném životě, kdy se naučíme zpracovávat i veškeré vědění, které nám osvícení poskytlo. Mnoho lidí už přišlo na to, že naše myšlenky utváří naši realitu. A přesto se pokaždé snažíme před něčím uniknout, vyhnout se tomu a tím pádem to ještě více umocňujeme. To, čemu budeme vědomě nejvíce vzdorovat, bude také nejvíce přetrvávat. Takže když se vědomě začneme něčemu vyhýbat, začneme popírat sami sebe, vlastní emoce, myšlenky i situace, které tím ještě více posilujeme. Jak se z takového začarovaného kruhu dostat, je udělat pravý opak. Postavit se svým pocitům a myšlenkám čelem. 

Může snad někdo říci, že nikdy nelhal, když všude kolem je stále tolik lží? Jak můžeme milovat sami sebe, někoho, nebo něco, pro co jsme se dobrovolně rozhodli dělat, pokud to nebudeme dělat s láskou, ale jenom pro peníze? Jaký pak asi bude výsledek? Pouze lidé, kteří si začnou vážit sami sebe, začnou se mít rádi, mohou přijímat i lásku druhých, protože ji dokázali objevit sami v sobě. Zákon příčiny a následku. Pokud se nebudu cítit dost dobrý, tak prostě dobrý nikdy nebudu. Pokud bych nedělal svou práci s láskou, děti to na mě vždy poznají, neboť dokážou být citově tím nejlepším rentgenem. Dospělí z převážné většiny tento dar vnímání už ztratili.  

Každá negativní energie, která působí nejen okolo nás, ale i v nás samotných, má i svůj důvod. Tím důvodem je, že nás má něčemu naučit, co nás má posunout kupředu. Pokud se jí ale vědomě vyhýbáme, vyhýbáme se i dané lekci a vlastnímu duchovnímu vývoji. Velkou chybou je, pokud ignorujeme to jak se cítíme, nebo zavíráme oči před pravdou a naivně čekáme na nějaký zázrak. Mnoho z nás žije ve lži, že jediná přijatelná emoce pro nás, je radost a štěstí. A pokud tomu tak není, tak jsme asi někde udělali chybu. Pak si začneme nasazovat masky a dělat vše proto, aby na nás nikdo nepoznal, že zrovna máme špatný den. Věci, které pak říkáme jsou jen naučenými frázemi, jimiž bičujeme sami sebe a nejsou přitom pravdivé.

Jak ale myslet pozitivním směrem, pokud se tak necítíme a všechny negace, které nás momentálně ovlivňují, jsou natolik ochromující, že se prostě nedokážeme na nic soustředit? Pak místo toho, abychom k sobě byli upřímní, tak se začneme přehlížet, ignorovat a obcházet i to, co skutečně cítíme a co si myslíme. To, co je nejdůležitější, je pochopit skutečnost, že naše emocionální já, je jako malé dítě, které nikdy nevyroste a my se ho snažíme jen lépe vychovávat. 

Vědomým popíráním svých emocí ignorujeme pláč vlastního vnitřního dítěte, které se nám zoufale snaží říci, jak se cítí. Pokud se tedy chceme vědomě přesunout do lepšího stavu, nemůžeme popírat své emoce. Navíc, pokud se právě ocitáme na rozcestí a netušíme, jakým směrem se vydat, musíme nejprve vědět, kde stojíme a kam přesně se chceme vydat. Je to stejné, jako byste použili mapu, v které se potřebujete zorientovat a dojít na místo určení a přitom ani netušili, kde se právě nacházíte. 

Takže to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je sundat si masku a říci si:  „JSEM PRÁVĚ TAM, KDE JSEM“. A můžeme být klidní, neboť to vůbec neznamená, že jsme selhali. Jen si uvědomili vlastní podstatu svého bytí. Protože jen díky napojení se na své pravé Já je něco, co musíme neustále udržovat. Každý okamžik našeho života je volbou, zda to, co si myslíme, říkáme, nebo děláme, je v souladu s naším pravým Já. Záleží tedy pouze na nás, zda chceme a dokážeme žít autenticky či nikoliv. Popíráním sebe sama ovšem autentické není. Proto si položme společně na závěr několik základních otázek:
-         „Jsem schopný/á myslet pozitivně?“
-         „Nebo se jen snažím obejít sám/sama sebe?“
-         „Dokážu milovat vše, co mě denně obklopuje?“
-         „Jsem vděčný za vše, co přichází do mého života?“
-         „Jsem spojený se svým vyšším já?“
-         „Vnímám svoji silnou pozitivní energii?


Jak je možné, že ničím podobným děti neprocházejí? Že nic podobného neznají? Že si nedokážou nasadit jinou masku a neříkají nic, co necítí? POZOR! Neznají to ovšem do té doby, pokud je my nebo okolí nezačne přesvědčovat o opaku! Jejich svět je ten, po kterém my vlastně podvědomě toužíme, ale zapomněli jsme, kudy vede cesta zpět. Proto jsou děti tak úžasné a proto je tolik miluji. Pro jejich upřímnou a čistou duši. Mají můj velký respekt i obdiv zároveň. Neberme jim tedy jejich kouzelný svět a snažme se raději k němu alespoň přiblížit, když už v něm nedokážeme být.
Přeji vám všem hodně štěstí na cestě za poznáním a pokuste se dnes najít sami sebe, pokud jste se ještě nenašli.
S láskou a úctou váš trenér Radovan