ROZDÍLNOST PRIORIT

         Pokud se každý z nás alespoň pokusí zaměřit na rozdíl v prioritách svých a těch dětských, jaký v nich spatřujeme rozdíl? V čem je to jiné? Jaký je v nich rozdíl? Pokud v tom nevidíte nic mimořádného, co by možná stálo za změnu, zkuste si jeden týden zapisovat pravidelně každý den své priority třeba na žlutý papír a dětské priority zas na červený papír. 

Je jasné, že pokud jste v práci, máte úplně jiné starosti, povinnosti a vaše myšlenky jsou soustředěné na úplně něco jiného. Tím se také zaobírat nemusíte. Jde o soustředění na různorodost priorit, kdykoliv s dětmi jste. Např. ráno, než je vypravíte do školky, školy, a pak po zbytek dne, když se vrátíte z práce.

Pro ucelenější představu toho, že naše priority se nemusí týkat pouze nějakých vizí na lepší budoucnost, na zajištění správného chodu domácnosti, na zabezpečení rodiny apod., ale mohou se zakládat na úplně banálních potřebách. A něco podobného mají a prožívají velmi intenzivně děti. Dám vám několik příkladů z běžného života.

Příklad č.1)

Maminka: „Dnes mi dejte všichni pokoj! V práci jsme dnes měli děsný  

                      blázinec, jsem unavená, vynervená a chci si odpočnout!“

Dítě: „Já se ale nudím a těšil se, že si spolu budeme hrát“.

Maminka: „Teď nemám na nějaké hraní náladu ani pomyšlení. Jdi si hrát sám,

                    vem si nějakou knížku, čti si, nebo se prostě nějak zabav sám“.

Dítě: „Vždycky, když chci něco já, tak to nejde a když chceš ty, tam musím“!

Cítíte tu disharmonii, ten jednostranný pohled na priority v dané situaci, kdy každý chce a potřebuje něco jiného? Vidíte ten rozdíl v uvažování nás rodičů a dětí? Já jsem přeci autorita a můj výrok je svatý! Vy jste malí, tak budete poslouchat. Tečka.

CORP, neboli spolupráce 

ale spočívá na souhře, na vzájemném porozumění. Někdy může jít i o sebezapření, o nutnosti přemoci se, stejně jako se dokážeme přemoci v práci. I když nás zrovna nebaví, nenaplňuje, nebo dokonce otravuje, vykonáváme ji, neboť za ni máme finanční odměnu. Pokud to neuděláme, nebude ani odměna. Doma nás ale přeci žádná odměna nečeká. Ba právě naopak. Další a další povinnosti. To ovšem za předpokladu, že k tomu tak budeme doma i přistupovat. Pokud budeme žít v představě, že musíme a že to je naše povinnost, budou podle toho vypadat i výsledky a veškeré jednání, které na domácí půdě povedeme, se povedou ve stejném duchu. Je velký rozdíl, dělat něco s radostí a láskou nám vlastní a mezi pocity, že něco musíme a dost často ještě s odporem.

Příklad č.2)

Tatínek: „Nikdo mě teď nerušte a neotravujte, protože potřebuju mít klid na

                svoji práci. Potřebuji to rychle dopsat. Vydavatel na to čeká, a když to        

               neodevzdám včas, nevydají mi mou knížku“.

Dítě: „Tatí, a o čem to vlastně píšeš? Proč to píšeš? Pro koho to píšeš? A proč

           je to černobílý? Mě by se to líbilo barevný“….

Tatínek: „Říkám ti neotravuj, neptej se pořád na blbosti a bež si hrát do svého

                pokoje!“

Dítě: „Ve školce jsme si tatí hráli s paní učitelkou na marťany. Víš jak se to

           hraje? Můžeš si to se mnou na chvilku zahrát? Naučil bych tě to.“

Tatínek: „Znovu ti opakuju! Teď nemám čas! Nezdržuj mě! Až to dopíšu, tak

                pak si spolu zahrajeme třeba na Eskymáky!“

Dítě: „Ty jsi furt samá práce a na mě vůbec nemáš čas! Jdu pryč!“

Co si dítě myslí a v danou chvíli prožívá, jde takříkajíc z našeho pohledu na vedlejší kolej. Kde jsou pak priority dítěte, na kterém nám tolik záleží? Proč se chováme a jednáme, tak jak se chováme, když tím dítě jen trpí? Co se zamyslet nad tím, že by to šlo i jinak? JAK?

Třeba tím, že své priority odložíme na později, upřednostníme ty dětské i za cenu toho, že třeba budeme méně spát a své priority si doděláme později. Dělejme si věci v noci, když už dítě spí a my se můžeme v klidu soustředit na naši práci, na naše priority. Je to mnohem jistější, neboť stejně vás budou při práci pronásledovat myšlenky typu: Kde to dítě je? Co asi dělá? Je ve svém pokoji, nebo odešlo ven a já ani nevím kam? Nedělá něco, co mě přidělá další starosti? Nehraje si s něčím, co by mu mohlo ublížit? Proč je tam najednou tak potichu? apod.

Při promítání takových myšlenek ve své hlavě stejně nic kloudného neuděláte, natož abyste se dokázali intenzivně soustředit na priority, na kterých vám záleží. Na dětech vám ale také záleží, že? Tak změňte úhel pohledu a zkuste se zaměřovat na rovnováhu. Na rovnováhu mezi prioritami dětí a těch vašich. I příroda žije v rovnováze. A tak jako po noci přijde den, tak i po jaru přijde léto. Rozkvetlé stromy začnou plodit a dávat nám tolik očekávané plody. A pokud si uvědomíme, že i děti jsou našimi plody, něčím, co nám dává sílu a radost ze života, tak je nutné se podle tohoto přírodního a neměnného zákona také řídit.

Příklad č.3)

Rodiče: „Chceme mít teď chvilku klidu, tak nás nechte a pěkně si hrajte a

               nezlobte“.

Dvě děti: „Včera jste nám slíbili, že dnes půjdeme ven pouštět draka“.

Rodiče: „Vždyť na to není ani počasí, ani pořádně nefouká vítr. Stejně by drak

              nelítal. Nechte to na jindy, až bude lepší počasí“.

Dvě děti: „To slyšíme pořád. Až jindy, až příště! Pořád jen slibujete a my se

                 nudíme a chceme jít ven!“

Rodiče: „Tak snad jsme něco řekli, ne? Neumíte poslechnout? Ještě chvíli

               otravujte a budete týden bez televize!“

Na základě tohoto příkladu je důležité si uvědomit svoji volbu slov, vyřčené sliby, které je nutné plnit nebrat na lehkou váhu a v neposlední řadě také počítat s možností, že počasí neporučíte. Nechávejte si otevřená zadní vrátka, ať vás pak děti nechytají za slovíčka. Jediná věc, která funguje v těchto přístupech k prioritám, je nastavit si vlastní zrcadlo a úhel pohledu na děti obrátit na sebe. Jaké by to pro nás bylo, pokud by k nám děti zaujaly stejný postoj, jako my k nim? Jak bychom se cítili? Co bychom si o nich mysleli - (potažmo tedy o sobě)? Zrcadlo je jediný funkční nástroj, který když se naučíte správně používat, zbavíte se i špatných návyků, přístupů a jednání se svými nejmenšími – dětmi.

Lidé všeobecně nevěnují určitým věcem a souvislostem ve svém životě patřičnou pozornost, pokud je něco nepřekvapí, nebo je najednou jinak, než chtěli. Pamatujte si, že dostáváme pouze to, co dáváme. Pokud tedy nechcete dostávat v budoucnu stejným dílem, kterým dáváte dnes, změňte svůj přístup. Změňte vědomě své priority. Přeji hodně štěstí vám všem.

S láskou a úctou váš trenér Radovan