DĚTI JSOU RADOST, NE STAROST
Pokud neustále žijete s pocitem a vlastním přesvědčením,
že vaše dítě je spíše vaší starostí, nikoliv radostí, nikdy nemůžete ani radost
ze života mít. Pokud chcete něco skutečně vlastnit, musíte to vědomě
nejprve přijmout a skutečně radost chtít. Každá vaše myšlenka ovlivňuje
výsledek vašeho života. Tak jak myslíte, tak i žijete!!!
Neustále se opakující negativní vzorce ve vašem životě, jsou
pouze výsledkem vašeho špatného myšlení. Pokud žijete neustále s pocitem
strachu, že se dítěti něco stane a nespustíte ho z očí, uzavíráte mu tak
jeho vlastní rozlet, vývoj, tvůrčí schopnosti. Pak také veškeré úsilí, které
musíte vynaložit na jeho ochranu, zabere tolik času a sami vyplítváte tolik energie, že vám už pak žádná
nezbývá pro sebe. Tím se roztáčí kolotoč, který funguje jako mlýnské kolo.
Pokud to tedy chcete změnit, musíte nejprve vystoupit a
vědomě tuto změnu chtít. Jedině pak, až začnete být vnitřně spokojeni sami se
sebou, začnou být spokojené i vaše děti. Pokud je dítě neustále napomínané,
ovládané příkazy, zákazy a nařízeními, nebo svazované přehnanou pozorností,
rozmazlováním, má obé stejné negativní důsledky. To, že se dítě chová, tak jak
se chová, je pouze výsledkem špatně naučených programů, které se předávají již
po generace. Pokud něco nechcete, vědomě to jednoduše změňte. Sami si nařiďte,
co přesně chcete a dělejte to….
Uvedu dva názorné příklady ze života. Oba mají společný děj i
hlavní aktéry, jen každý je modelovaný s jiným přístupem.
Příklad č.1)
Maminka s přítelem a jejím devíti-letým synem jsou
v cukrárně. Všichni se dívají do nabídkového lístku, co si objednají.
V tom chlapce napadne, že dnes chce platit sám. Maminka ochotně vyndá
z peněženky 100,-Kč a podává je chlapci. Přítel ale nesouhlasí. Nechce,
aby chlapec něco platil a aby vůbec u sebe nějaké peníze měl. Dochází
automaticky ke komunikačnímu konfliktu. Každý se snaží uhájit svoji pravdu a
své vidění na danou situaci. Když přijde číšník, začnou si všichni objednávat.
A na řadu přichází další problém.
Maminka: „Dala bych si
alžírskou kávu a ten dortík s jahodami.“
Přítel DON: „Mě dejte kávu,
Turka, jedny ty slané tyčinky a pro malého horkou
čokoládu“.
Synek, říkejme mu třeba Péťa: „Já ale nechci horkou čokoládu! Já mám žízeň a
chci si objednat Fantu“!
Přítel: „Venku je ale
zima a ještě včera si chrchlal, nemůžeš pít nic studeného,
abys zas nebyl nemocný. Dej si
horkou čokoládu nebo čaj“.
Maminka: „Don (přítel) má
ale pravdu. Měl by sis dát něco teplého, nebo budeš
nemocný“.
Syn Péťa: „Mě už je ale
dobře, nic mi není a mám žízeň a chci Fantu!!!“
Nebudu zde dále specifikovat, jak tyto různorodé názorové
představy o vidění svého přesvědčení a pocitu zodpovědnosti za již 9 let
starého chlapce dopadly. Je nutné se ale zamyslet nad našimi představami a
pocity zodpovědnosti, které jsme nějakým způsobem získali během naší vlastní
výchovy svými rodiči. To jsou totiž ty staré a nefunkční programy, které
v dnešní době prostě už nefungují. Děti se bouří, protože cítí velkou
potřebu se svobodně rozhodovat, být více samostatní, více zodpovědní a my jim
jejich přání a potřeby upíráme. Neříkám tím, že jste špatní, protože to myslíte
dobře. Ale je nutné přijmout skutečnost, že děti jsou stejné bytosti jako my.
Nepatří nám, protože oni jsou sami sebou. Jsou jedineční, jako každý na této
planete a to je nutné si uvědomit a přijmout za své jako nevyhnutelný fakt
toho, že každý zde může i svobodně dýchat.
Příklad 2)
Stejná situace, stejné místo, stejná rodinka, jen jiný
přístup.
Syn Péťa: „Mami, já bych chtěl dnes platit sám“.
Maminka: „A ty nás chceš pozvat za svoje našetřené kapesné?“
Syn Péťa: „Ne, nevzal sem si sebou korunky. Myslel jsem, že
mi je dáš a já to
zaplatím“.
Maminka: „Tak to ale nefunguje, Péťo. Pokud chci
v cukrárně platit, tak bych
měla
v prvé řadě vědět, jestli na to korunky mám, nebo ne. Nebo
myslíš,
že nám dají někde něco zadarmo a budou spoléhat na to, že
to
zaplatí někdo za nás? Co myslíš ty?“
Syn Péťa: „No asi máš pravdu. Tak já si příště vezmu sebou
korunky svoje a
zaplatím to, jo? Můžu si objednat Fantu?“
Přítel jen přihlíží a naslouchá: „Hmm, no, …“
Maminka: „Objednej si na co máš chuť. A myslíš, že budou mít
i nějakou, která
není tak studená?“
Syn Péťa: „To protože jsem ještě včera chrchlal, viď? Tak já
se zeptám“. .......
Druhým příkladem jsme se dopracovali k úplně odlišnému
přístupu vnímání. Syn dostal prostor, aby měl možnost přemýšlet nad svým
rozhodnutím a zároveň mohl podat i vlastní návrh. Navíc v něm maminka
vyvolala pocit zodpovědnosti nad volbou, který nápoj bude vhodný, z důvodu
jeho předchozího nachlazení. Sám tak učinil rozhodnutí, bez ovlivňování
ostatních účastníků. Tím je podpořeno vše, co dítě potřebuje pro svůj přirozený
rozvoj.
Zde jsem nastínil pouze dva úhle pohledu na jednoduchou a banální
situaci, která ale může při nesprávné aplikaci v dítěti vytvářet doslova
výbušné prostředí, neboť díky ovládáním a rozhodováním druhých, mu bereme jeho
sebe-pojetí, jeho autonomii. Proto jsou pak děti výbušní a jak mnozí rádi říkají....nezvladatelní! Proto prosím vždy dobře zvažujte, jak s dětmi
jednáte a zacházíte. Mohlo by se vám to v budoucnu vrátit jako bumerang.
Přeji hodně štěstí ve vašem snažení a budu se na vás těšit
opět příště s jiným zajímavým tématem. Pokud se vám moje články líbí, budu
poctěn, pokud je budete sdílet s ostatními, nebo mi napíšete do komentářů.
S láskou a úctou váš Radovan
Jakékoliv vaše dotazy, náměty nebo příspěvky můžete zasílat
na
email: radovan@jak-na-deti.cz