Lila a vlci

Lila a vlci

Příběh, který vám dnes budu vyprávět, jsem zažil na dvouhodinovém lyžařském tréninku s dvěma sedmiletými dívkami. A přesto, že jsou 3h ráno, zážitek byl pro mne tak silný, až mě to vzbudilo ze snu, vstal jsem a šel jsem to celé napsat. Byly to kamarádky a každá z nich se přijela učit lyžovat se svými rodiči do Čech. Obě rodiny pocházely z Ruska, ale žili již několik let v SRN, proto bylo velmi zábavné, když obě dívky se mnou mluvili německy, rodiče, které zas trénovali mé dvě kolegyně, mluvili anglicky a mezi sebou mluvili rusky. Úžasná možnost, jak se zas něčemu přiučit.

Už když rodiče s dívkami přišli na sjezdovku, bylo zřejmé, že každá z nich je vychovávána poněkud odlišným způsobem. Jedna jménem Melany, působila velmi skromně a zvyklá poslechnout a udělat co je třeba. Její kamarádka Lila celou dobu plakala, vztekala se, nadávala rodičům a že lyžovat nechce a nebude. Přestože se jí otec snažil v klidu domlouvat, její mamka byla ráznější povahy. Hned nařizovala co má a nemá, co bude, když nebude a jak to bude vypadat pak, až na svahu skončí. Nic nezabíralo, tak jsem k ní přistoupil a pošeptal do ucha: „Když nechceš, tak se nenuď. Klidně tu dál seď na sněhu, vybreč se, ať se ti uleví a my si zatím budeme s tvojí kamarádkou hrát a bavit se na lyžích“. Přitom došel za rodiči, ať se jí pokud možno vůbec nevšímají, ať se děje cokoliv a věnují se jen svému tréninku.

Ukázal kamarádce, jak se nosí lyže a už jsme šlapali do kopečka. Zatím co jsme trénovali s Melany ježdění a brzdění v pluhu do výseče pizzy, pozoroval po očku Lilu. Cca 10 minut z nás nespustila oči a najednou to přišlo. Když jsem se k ní s kamarádkou znovu přiblížili při sjíždění z kopce, vstala a chtěla taky jezdit. Já se usmál a znovu jí pošeptal do ucha: „Já teď ale učím tvojí kamarádku, když ty jsi nechtěla. Ale pokud si sama vezmeš lyže, odneseš si je nahoru na kopec a počkáš tam na mě, tak za tebou přijdu“. Melany za tu chvilku zvládala zabrzdit sama a tak to byl nejlepší čas, začít se věnovat oběma současně. Na Lilu brzdění teprve čekalo. Když po nějaké době pochopila základní principy fungování na lyžích, chtěla rychle umět zas něco nového. Netrpělivost a rozmazlenost z ní úplně sálaly. Když měla zůstat stát, rozjela se, když se měla rozjet, začala trucovat. Za to Melany už během první hodiny a půl dokázala pomalu v pluhu i zatáčet. Lilu už to očividně přestávalo bavit, i když jsme společně dělali spoustu legrace, které děvčátka nejednou rozesmála. Pak si ale Lila postavila znovu hlavu a když viděla tatínka pod svahem, jak vše fotí, dojela k němu tak na dva metry, schválně zastavila tak, aby ji viděl a spadla. A začala své divadelní představení, jak už nemá sílu, jak nemůže vstát a aby jí taťka zvednul. Dojel k nim, taťku požádal, ať to nedělá, přistoupil k Lile a povídám:

„Lilu, představ si, že všechno, co jsi dnes chtěla o lyžích vědět, už víš a znáš. Víš, jak je nosit, jak si je obout, jak se sama zvednout, jak se rozjet i zastavit. A přesto, že máš pocit, že už nemáš sílu se zvednout, spoléháš stále na pomoc od druhých, věřím v tebe, že to zvládneš sama. Mám tě rád, jsi skvělá holka, ale když tě teď podám ruku a zvednu tě, je to jako bych ti řekl, že si tě nevážím, že jsi chudinka a nic bez pomoci druhých nedokážeš. Zavři na chvilku oči a představ si, že jsi tu zůstala na kopci úplně sama a blíží se noc. Padla mlha a je čím dál větší zima. Slyšíš v lese vlky, jak vyjí na měsíc a stále se přibližují blíž a blíž. Máš teď dvě možnosti, jak se rozhodnout. Zůstat sedět a čekat jak to dopadne, nebo rychle vstát, obout lyže a sjet dolů. Jak se rozhodneš?“

Najednou otevřela oči, vyskočila, postavila se do lyží a rozjela se směrem k mamce, která už stála pod kopcem. Její taťka jen nechápavě kroutil hlavou a pak řekl: „ gut
Arbeit “….a se vztyčeným palcem doplnil svůj pocit překvapení.

Chtěl jsem jen tímto názorným příkladem ukázat mnoha rodičům, které čtou mé články na blogu, že lásku můžete předávat dětem mnoha způsoby. Je ovšem vždy nutné rozlišovat to, co dítěti v životě nejvíce prospěje, nebo naopak ublíží. Já dal Lile na výber a ona sama měla možnost se rozhodnout. Nenařizoval ji nic, neříkal co má a nemá, nezvyšoval hlas, jen ji dal možnost volby. To je celé kouzlo v přístupu k dětem. Proto kdykoliv upadnou a vy jim přispěcháte na pomoc, abyste je pokaždé znovu zvedli na nohy, vzpomeňte si na tento příběh, protože až jednoho dne za sebou mít nikoho nebudou, kdo by jim pomohl vstát, tak umrznou, nebo je sežerou vlci. ......

Hodně štěstí na vaší další cestě za poznáním přeje váš trenér Radovan.
Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz