EXTRÉMY VÝCHOVY
Předem prosím všechny rodiče, aby se po přečtení této pasáže
zamysleli, zda se jich podobný přístup výchovy jejich ratolestí také netýká a
snažili se to rychle změnit. Neboť díky níže zmíněným praktikám trpí všichni!
Děti, rodiče, učitelé i instruktoři !!!
Příklad č.1)
Rodiče přivedli 6-ti letého chlapce na výuku lyžování, který
hned po příchodu odmítal lyžovat. A rodiče začali: „Když jsme za to už
zaplatili, tak prostě lyžovat půjdeš a hotovo!“ A začali mu společně (otec i
matka) násilím rvát přeskáče na nohy a přitom ho drželi, aby se moc nemrskal. Chlapec
se samozřejmě bránil a plakal. Hrůza, běs. Slušně jsem je pořádal, aby toho
nechali a zašli si do kiosku na kávu a nechali mě s ním samotného. Když si
chlapec utřel slzy a uklidnil se, udělal jsem mu čaj a domluvili se, že
prozatím vyzkoušíme jen boty a půjdeme se koulovat. Na to chlapec ihned
pozitivně zareagoval. Po chvilce koulování jsem ho provedl lyžařskou školkou, vč.
vystavených zvířátek na svahu a pásovým přepravníkem pro nejmenší. Vysvětlil
mu, že mu říkám šnek, protože je velmi pomalý. Ale pokud chce, může se na něm
také svézt a zároveň dodal: „ Tak to si ale musíme spolu nazout lyže, abychom
toho šneka mohli vyzkoušet. Schválně, jestli nás oba vyveze až nahoru.“ Chlapec
se zaradoval, doběhl si ihned pro své lyžičky a utíkal k přepravníku. Pak
už to šlo vše jako po másle a během hodiny se naučil jezdit v „šipce“ a
zastavit. Velmi šikovný a nadaný kluk, který byl ovšem veden velmi neopatrným
způsobem a to formou rozkazů a donucování. Věřte mi, že tato cesta nikam nevede
a dítě se ještě více zablokuje, pokud na něho budete tlačit. K tomu ovšem
postačí jediná jednoduchá otázka. „Jsou pro vás důležitější peníze, nebo štěstí
dítěte?“
Příklad č.2)
Ani tento způsob výchovy neschvaluji a hned vysvětlím proč. Rodiče
přivedli 3,5 roční holčičku a chtěli, abych ji naučil za dvě hodiny zaplacené
výuky lyžovat. Na lyžích už prý stála a nebojí se. Když jí obuli boty a lyže,
najednou se dívenka zablokovala a za žádnou cenu nechtěla jít lyžovat. Že bude
jen sedět a koukat se. A tatínek začal: „Vendulko, víš co jsme si řekli? Když
se naučíš dneska lyžovat, tak pak hned zajedeme pro ten „Tablet“, co jsme ti s maminkou
slíbili“. Když holčička stále trucovala, taťka vyndal peněženku a začal vytahovat
jednu dvaceti korunu za druhou a povídá: „Vendulko, tak si skoč teď něco koupit
a pak půjdeš lyžovat, ano?“ To už bylo příliš i na mě a opět slušně požádal
rodiče, ať přestanou svoji dceru takto kazit úplatky, že to jde i bez nich. Měl
jsem pocit, že se mi to asi jen zdá. Že to nemůže být snad ani pravda. …Rozmazlování a úplatky vám poslušnost dítěte nikdy nezajistí! výsledek bude vždy opačný. Děti potřebují pochopení a vaši lásku, váš čas, nikoliv dárky.
Bohužel i tento případ byla velmi tvrdá realita! Když jsem jim dceru
odvedl do lyžařské chaty, ukázal jí kartičku lyžaře i razítko, a vytáhl z police
omalovánky s Tomem a Jerrym. Dal jsem jí vybrat z několika obrázků.
Když si jeden z desek vytáhla, jen jí řekl: „ Teď půjdeme spolu do té
lyžařské školičky, kde je les plný zvířátek, všechny spolu na lyžičkách
pozdravíme a můžeš si s nimi i plácnout na znamení přátelství. Až
zvládneme jezdit v šipce, naučím tě i zastavit pod smrčkem. Tam se pak
schováš mamince a tatínkovi jako veverka a až si pro tebe přijdou, tak na ně
bafneš. A potom ti za odměnu nedám nic, ale ty si svoji pílí vybojuješ razítko do tvé vlastní průkazky velké lyžařky,
že jsi byla tak šikovná. Bereš?“ Usmála se na mě, vzala mě za ruku a řekla:
„Tak jdem.“ Co k tomu dodat? Snad jen, že jde pouze o vhodně zvolená slova
a motivování na bázi dětského světa a vnímání. Nic složitého. To jen my dospělí
zapomněli, jak se v dětském světě pohybovat a jednat.
Příklad č.3)
Drsný otec s 12-ti letým chlapcem přišli a měli zaplacené
2 hodiny výuky. Otec odmítl odejít s odůvodněním, že syn je nezvladatelný
a musí být u něj. Jinak nebude poslouchat, protože na něj platí jedině přísnost.
Jezdit z kopce prý už umí a zastavit také. Měl jsem ho naučit jezdit
obloučky mezi brankami. S každým dítětem jsem si před výukou vždy podal
ruku a chtěl, aby mě tykaly na důkaz našeho přátelství a pak si společně plácly
dlaněmi o sebe. Vždy bylo zapotřebí s dítětem navázat přátelský vztah,
kde mě berou jako sobě rovného, nikoliv autoritu/učitele. Když to udělal
s tímto chlapcem, díval se na mě velmi nevěřícně a ustrašeně. Nechápal
jsem, než jsme začali s výukou za bedlivého sledování jeho otce. První
obloučky mezi brankami jsem s ním projel společně, aby správně pochopil
techniku. Podruhé už jel před ním a měl mě jen napodobovat. Při druhém obloučku
se mu lyže více rozjely a on projel mimo branku. V tom jeho otec vybouchl
a začal na něj šíleně řvát:
Pro mě pak ta druhá hodina výuky byla dosti namáhavá, neboť
se mi hlavou honily živé představy o tom, jak ten chlapec musí doma trpět.
Podařilo se mi s ním ale navázat takový kontakt, že nakonec nejen postavil sněhuláka, ale naučil se i
tolik potřebné obloučky. Dokonce mi
namaloval i obrázek, který mě upřímně dojal k slzám. Namaloval sebe a mě,
jak spolu na svahu stavíme sněhuláka. Žádné rodiče. Mě! A to po pouhých dvou
hodinách výuky. Neskutečně mě ten chlapec v danou chvíli dostal. Byl to
ten nejkrásnější dárek, jaký jsem od něj mohl na památku získat. S otcem
jsem po výuce měl ještě asi 20 minutový vážný rozhovor. Naštěstí jsem měl další
hodinu volno, takže byl čas to s tím despotou vyřešit. Nakonec se otec
nejen omluvil za své vulgární chování, ale koupil ještě další 2h výuky pro svého syna
Jirku. Po dvou dnech pauzy pro Jirku se znovu objevil v lyžařské školičce. Moc
jsem se na něj těšil a hned vyzvídal, jak to teď vypadá doma. Pořád se jen
divil, co jsem otci tenkrát řekl. A vyprávěl, jak najednou začal být jeho otec na
něj nějaký hodný. To bylo to, na co jsem netrpělivě čekal. Mohl si připsat
další vítězství v nespravedlnosti páchaném na dětech. Co jsem řekl jeho
otci, vám už ale neprozradím. To si nechám prozatím pro sebe. O tom až někdy příště. ......
Příkladů bych zde mohl uvést opravdu nespočet, ale myslím si,
že jako 3 různé extrémy vedené při výchově dětí, bohatě stačí. Nejde vůbec
totiž o to, co chceme my, ale co chtějí a potřebují naše děti. Stačí jen
pozorovat a dobře naslouchat. Pokud ovšem rádi dětem něco nařizujete a
poroučíte, zamyslete se prosím teď na chvíli a představte si, jestli by se vám
takové jednání líbilo, pokud by tak někdo jednal s vámi. Zda byste také
při každém povelu ihned na slovo poslechly. A jednalo by se s vámi ne jako
s dětmi, ale spíše jako se psy, které jsou naopak učeni, aby fungovali na
povel. (K noze, lehni, vstaň, seď, zůstaň!)
Zkuste tedy příště, kdykoliv budete
hovořit se svými dětmi, nechte je neprve mluvit. Zeptejte se jich co by si přáli, jaké
jsou jejich sny, jak se cítí, co právě prožívají, čeho se bojí apod. Pozorujte
je, neboť jejich pohyby těla, mimika ve tváři vám dokáže mnohdy velmi
napovědět. Pak možná najdete nejen v sobě, ale i v dětech a celé své
rodině tolik chybějící lásku!!! Zkuste začít s tím, že začnete mluvit řečí lásky. Tu potřebují malí či velcí bez
rozdílu. Pokud ji tedy chcete přijímat, musíte ji umět nejprve dávat. Někteří
lidé mohou být ovšem v tomto směru zablokováni ze zkušeností ve svém
životě a jejich podvědomí je pak nutí být uzavření za tlustou obranou zdí,
která je chrání. Momusí také takové pocity lásky hned správně chápat, protože je například ve svém dětství nikdy nezažili. Nepoznali co je to láska, jen zlost a bolest. Pokud je to i váš případ, pracujte intenzivně na zboření
těchto zdí, a všech bloků, které jste si přinesli z dětství, ať k vám může znovu vstoupit slunce i láska. I já žil dlouho za zdí, ale věřte, že až ji zboříte, hodně se vám uleví a mnoho věcí ve svém životě začnete vidět a chápat úplně jinak. Pak se můžete začít znovu radovat z každé
maličkosti kolem vás, nebo ze šťastných a usměvavých tvářiček těch, které
milujete. A to je dar nad všechny převyšující. U dětí to pak platí dvojnásob.
Hodně štěstí na vaší cestě poznání přeje váš trenér Radovan.
Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz