Dětské kroužky - koníčky

Dětské kroužky - koníčky

             Mnoho rodičů se velmi často ve svém životě shledávají s tím, že stojí před rozhodnutím, jaký kroužek vybrat svému dítěti. Dítě přijde ze školky nebo školy celé nadšené, že má možnost chodit na ten či onen kroužek a chtělo by chodit tam a tam. Rodiče se pak dostávají do nelehké situace, kdy přemýšlí o tom, jaký ten kroužek bude pro jejich dítě tím nejideálnějším, co se týče jejich dalšího posunu, aktivit, naplnění volného času a v neposlední řadě posuzují i cenu daného kroužku.

Jak to ale vyřešit, když si například dítě vybere kroužek, o kterém vůbec nic nevíte? Jak ho můžete například správně vést a pomáhat mu, pokud si vybere nějaký hudební nástroj a vy jste nikdy na žádný nehráli a neznáte ani noty? Co pak? 

  

Prvním předpokladem je probrat s dítětem vše, co se daného koníčku či kroužku týká. Jaké povinnosti z toho budou vyplývat nejen pro dítě, ale i pro vás? Jakou zkušenost to přinese dítěti, ale i vám? Co dalšího proto budete muset udělat? Co koupit, kde to koupit, kde se poradit? Otázek najednou budete mít v hlavě více, než je zdrávo. Přesto je velmi důležité si společně vše projít a připravit se na to, stejně jako když si připravujete jídlo, které pak konzumujete. Také chcete, aby to na talíři vypadalo hezky, aby vám to chutnalo, aby když ho připravujete, vás to také bavilo. O tom všem to totiž je.

Pokud si tedy vaše dítě např. vybere hru na kytaru a jeden z rodičů je antitalent na hudbu a druhý už někdy na něco hrál, pak je evidentní, kdo se bude muset dítěti více věnovat. Ale může to být i jinak. Můžete to vzít jako výzvu a uzavřít s dítětem dohodu. Jakou? Takovou, že vše, co se na kroužku naučí, s vámi bude sdílet a učit vás vše, co se samo za ten den naučilo. Tím máte možnost navázat skvělou spolupráci s vaším dítětem, neboť postavíte vaše dítě do role, kdy má možnost vás také něčemu naučit. Začne se cítit zodpovědně a důležitě!!! Začne ho to mnohem více bavit, když uvidí z vaší strany zájem. Neboť jste mu právě dali do rukou možnost, aby vás mohlo na oplátku také naučit něčemu novému, o čem nemáte vůbec žádnou páru.

Staré programy rodičů ovšem stále fungují na bázi typu:

• "Vybral sis to sám, tak jdi trénovat, ať nedostaneš špatnou známku".
• "Jak to, že jsi dnes ještě netrénoval"?
• "Neptej se mě, jak se hraje tahle nota a zda je to „cis“ nebo „fis“, když víš, že já notám   nerozumím".
• "Snad chodíš do školy ty a ne já, tak bys měl vědět, co se tam učíte, ne"?
• "Když ti to nebaví, tak to nedělej". 
• "Chceš toho nechat a začít chodit do jiného kroužku"?
• "Tak na to zapomeň! Když už jsme to zaplatili, tak tam prostě chodit budeš!"
• "Jo, OK. Tak já tě v pololetí odhlásím a přihlásím tě na jiný, když už tě tenhle   nebaví".

Takovými výroky ovšem nepomůžete ani dítěti ani sobě. Spíše naopak. Tím, že děti v dnešní době u ničeho dlouho nevydrží, nastává velký problém v přelétání z jednoho kroužku do druhého a prakticky z žádného nemá dítě užitek, ani výsledky, které by jinak mohlo uplatnit např. v budoucnu. Pokud máte tedy doma podobný problém a někdo z vašich blízkých právě takový problém řeší, zkuste to udělat podle názorného příkladu, který vám zde uvedu.

Příklad:

Můj syn se rozhodl, že chce chodit na hodiny kytary ve svých 7 letech. Sám si to vybral, protože měl rád, když mu občas táta doma zahrál, nebo zpíval. Viděl to a chtěl to také umět. Byla to jeho volba. Začal tedy pravidelně trénovat a postupem času se vypracoval tak, že už zvládal tak náročné skladby, které dnes hraje např. i velmi známý kytarista Lubomír Brabec. Byl jsem z něho nadšený a obdivoval, jaký v sobě objevil talent. Já pak ale začal jezdit do zahraničí za prací a neměl na něj čas. Maminka, která nerozuměla ani hudbě ani notám, ho neměla jak kontrolovat a ani se o to nepokoušela. Dopředu upozornila na fakt, že hudbě nerozumí a tudíž je zodpovědnost na mě. A díky tomu, že na něj neměl kdo dohlížet, začal syn hraní zanedbávat, a když se začali dostavovat první a následně i druhé a další nezdary, přestávalo ho hraní bavit. Chtěl toho nechat. Prostě skončit.

Domluvil jsem se tedy s ním, že uděláme dohodu a ještě to spolu zkusíme. Navrhl jsem mu, že budeme hrát spolu a vše, co se v hudební škole naučí, bude učit i mě. Najednou syn otočil a hraní ho opět chytlo. Začal cvičit a pokaždé, když spolu trénovali, byl úžasným učitelem, který dokázal nejen krásně vysvětlovat jak to hrát, ale i jak měnit prsty, jak správně vybrnkávat na struny apod. Kdykoliv jsem udělal nějakou chybu, nepřerušoval mě a nechal mě to vždy dohrát celé. Pak jen řekl: „Tati, teď už to bylo lepší, ale musíš ještě cvičit, abys to dokázal zahrát bez chyby“.  A já neprotestoval. Věděl jsem, že syn je velmi nadšený z toho, že to může s někým sdílet, má komu předávat své zkušenosti a nemusí hrát jen proto, že to někdo chce. Opět ho to chytlo a já si to moc užíval. 

Je to přesně ten způsob přístupu, kdy si obrátíte role a najednou ze žáka uděláte učitele. Najednou zjistíte přesně, jak vás celou dobu vaše dítě vnímá, neboť váš přístup dokáže perfektně napodobit. Pokud na něho jste hrubí, úseční, bez špetky porozumění, těmito obrácenými rolemi vám přesně ukáže, kdo jste. Pokud se můžete s dětmi otevřeně bavit o tom, jak vnímají okolní svět a lidi kolem sebe, pak věřte, že se dozvíte tolik zajímavostí, které vám ani v nejmenším nepřijdou na mysl, dokud to nevyzkoušíte.

Dalším úskalím, s kterým je nutné počítat, je množství kroužků, které by vaše dítě rádo dělalo. Pokud se vaše dítě rozhodne, že chce během týdne chodit hned na 3, nebo 5 kroužků naráz, dobře zvažte, zda to dokážete společně zvládat včetně školy. Mnoho kroužků končí pozdě večer a dítě pak už nemá sílu ani chuť zabývat se ještě úkoly, nebo učením, které by mělo zvládnout v dalších dnech. I v těchto případech je dobré si společně sednout a prodiskutovat veškeré povinnosti, které děti ještě nevidí, neboť je neznají. Snažte se je se vším seznámit, vysvětlit jim, jak náročné to pak mohou mít, ale určitě je nestrašte a místo toho je do žádného kroužku ani nepřihlašujte. Neboť i tento přístup by nebyl rovněž ten nejvhodnější. Nejde totiž v životě dětských koníčků a kroužků jen o ně, ale i o vás. Přemýšlejte o tom, jak vás asi budou brát vaše děti, pokud nedokážete ve svém životě udělat něco navíc, třeba jen proto, abyste je potěšili.

    Co když vám prozradím, že moje dcera se jednoho krásného dne rozhodla přejít z lyží na snowboard a začala se sama učit se svými kamarádkami. A protože se sama rozhodla a chtěla to umět, tak jí nic nezastavilo a prostě se to naučila. Navíc ode mě nic nechtěla. Vše si domluvila a zařídila sama. Pokud mě tím mile překvapila, tak jsem jí chtěl také udělat radost a potěšit jí jednou tím, že si budeme moci zajezdit občas spolu i na snowboardu. A najednou jsem stál před velkou výzvou. Upřímně se mi do toho moc nechtělo. Měl jsem pocit, že je zbytečné učit se zas něco nového, když to vlastně k životu nepotřebuji a do teď jsem se bez toho obešel. To je ale přesně to myšlení, které nám brání v našem životě, abychom si dokázali sami zvedat svoji laťku.

Další životní laťku, kterou buď zdolám, nebo se tím vůbec zabývat nebudu, protože to je pohodlnější. 

A tak se rozhodl, že si nadělím dobrovolně dárek k narozeninám a na silvestra se prvně ve svých 45 letech postavil na prkno. Přesto, že lyžuji od svých 7 let a naučil lyžovat spousty dětí i dospělých, tohle bylo pro mě něco úplně nového! Ani ve snu by mě nenapadlo, že to může být tak težké. Ale řekněte sami. Co v našem životě je lehké, pokud to chceme zvládnout? Na tvrdé zamrzlé sjezdovce začínat jako snowboardista, bylo asi to nejbláznivější rozhodnutí, které jsem mohl v danou dobu udělat. Přesto jsem to nevzdal. I když mě od toho všichni zrazovali, smáli se z mých krkolomných pádů, kdy byl samá modřina, kdy už jsem ani nevnímal, co mě vlastně bolí a co ne, věděl jsem, že se na tom prkně prostě naučit chci! Další den si domluvil kamaráda instruktora snowboardingu a ten mě vysvětlil základní techniky, finty, přenášení váhy, držení těla a tak. Dvě hodiny se mi intenzivně věnoval, abych pochopil hlavně princip jízdy. No a třetí den už se mi podařilo sjíždět sjezdovku s obloučky skoro bez pádů. To bylo pro mě pokoření další životní laťky, kterou si sám nastavil.

Tím se vám zde snažím jen nastínit, že někdy je náš život založen na výzvách, které buď přijmeme a dokážeme zdolat, abychom mohli pokročit dál a pak snáze zdolávali další překážky, které se nám do cesty postaví, nebo budeme dál jen přežívat. Stejné je to i u dětí. Tak pokud to vyžadujeme, nebo očekáváme od nich, tak proč ne po sobě? Je to fér?

Pokud totiž vše v našem životě dokážeme udržet v rovnováze, pak i náš život a život našich dětí bude v rovnováze. Staneme se jejich součástí. Začnou nás více vnímat, lépe chápat, více si nás vážit a společně pak můžeme prožívat takový život, jaký opravdu chceme. Vše je o porozumění, o spolupráci, ale hlavně o řeči lásky. Protože pokud opravdu dokážete milovat, pak pro sebe i druhé dokážete udělat cokoliv na světě. Nic vás nemůže zastavit. Protože hranice si určujeme jen my sami. Zbavte se všech hranic a spatříte svět, který se pro vás stane nekonečným vesmírem plným inspirace, naplněním všech vašich snů a tajných přání. Pak už vám nebude stát nic v cestě, abyste dokázali cokoliv po čem toužíte, když se proto jednou rozhodnete. To samé se snažte umožnit i svým dětem a nastavujte jim jen taková zrcadla, která jim budou v životě k užitku.

S láskou a úctou váš trenér Radovan na cestě poznání. 

Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:
radovan@jak-na-deti.cz