Dnes vám budu vyprávět svůj příběh jednoho obyčejného tréninku lyžařského instruktora lyžování a skvělého klučiny Vítka. Tenhle čtyř letý chlapec přišel s maminkou na kopec a přesto, že nikdy na lyžičkách nestál, se na trénink velmi těšil. Nepíši záměrně výuku, neboť jde z mého pohledu především o trénování nás dospělých, nikoliv výuku dětí.Mě tedy osobně učí děti neustále novému poznání.
Chvilku jsme s Vítkem cvičili, uvolňovali svaly i šlachy na celém těle, zadupali si i kroužili hlavou, jako když slunečnice otáčí tu svoji za sluncem. Klučina během chvilky vklouzl do lyžiček, jako by přesně věděl, co má dělat. Nemusel jsem mu vysvětlovat, jak se do nich leze, kde se zatlačuje pata do vázání apod. Prostě do nich hupsnul a byl obutý. Vždy je na dětech poznat, pokud jsou ve výchově vedeni přirozenou formou, nebo za ně maminka vše dělá. Mámy jsou úžasně starostlivé a moc dobře je chápu. Občas by ovšem dětem i rodičům pomohlo, nechat dítě přemýšlet, namáhat se, vše zkoušet či tvořit samostatně. To je ten největší dar, (lekce), kterou každé dítě v životě posune na míle vpřed. Stane se tvůrcem vlastního života.
Vzal klučinu na mírný kopeček, vysvětlil jsem mu základní postoj podobný tomu, když si člověk chce usadit na toaletu. Ovšem s tím rozdílem, že záda s hlavou jdou mírně do záklonu, nikoliv do hlubokého předklonu, jako bychom už na míse seděli. Vysvětlil jsem mu, jak vypadají lyžičky, když se drží u sebe asi takto:
TRENÉR: "Když máme nohy i lyže u sebe, vypadá to jako rovné, neuvařené špagety. Když ale chceme jezdit z kopce a bojíme se, že by se nám lyže rychle rozjeli, postavíme se tak, že paty lyží dáme široko od sebe, jako když ukrojíme velký trojúhelník z kulaté pizzy. Čím větší tu pizzu uděláme, tím snadněji zastavíme. Máš rád pizzu?" ....zeptal se Vítka po výkladu.
VÍTEK: "Jo,jo, mám rád pizzu, hlavně tu se šunkou".
TRENÉR: "Už si někdy zkoušel zametat sjezdovku koštětem"?
VÍTEK: "Ne, proč"?
TRENÉR: "Protože to tu spolu všechno zametem a ještě si přitom zahrajeme na pořádné lyžaře".
(Pro vysvětlení. Koště používám hlavně z důvodu mého většího pohodlí a také kvůli odvykání dětí na pevnou podporu dospělých. Pak spoléhají pouze na svoji stabilitu těla a přesto mají pocit bezpečí, neboť rýžové široké koště je dokáže dostatečně brzdit. Lyžařští instruktoři nejvíce dříve trpěli právě na obrovské bolesti zad, neboť museli po celý den výuky dětem držet špičky lyží rukama. A teď si zkuste držet svému dítěti špičky lyží v předklonu, navíc na lyžích, pouze 1h v pohybu a pak mi sem napište, jaký to byl pocit).
Proto jsem zavedl techniku KOŠTĚ. A velmi rychle se osvědčila. Dnes už tuto praktickou pomůcku používají snad všude. A pokud ne, tak jim to poraďte, když budete někde na svahu, kam se tyto zlepšováčky ještě nedostali.
Teď jsem na chvilku odbočil. Promiňte mi ten flop od vyprávění.Tak dál. Když jsem s Vítkem párkrát sjel dolů a na koštěti ho opět vytáhl nahoru, protože posuvný pás nefungoval, jako naschvál se přetrhlo i další přibližovadlo, kterým bylo lano. Funguje velice snadno. Děti se ho chytnou, vyvezou se na malý vršek a nahoře se pustí. To je celé. Potřebují jen pochopit, že musí pevně lano držet a tisknout do dlaní. Každé děcko si tuto techniku několikrát vyzkouší a pak už jezdí jak na horské dráze. Tím, že jsme oba ztratili šanci se pohodlně nechat na vrh kopce dovézt, museli jsme pěšky. A po asi pátém výšlapu už se Vítkovi nechtělo. Začal být unavený. Bylo tedy nutné začít experimentovat a rychle vymyslet nějaký způsob, jak odvést jeho pozornost zaměřenou na únavu. Navrhl jsem tedy následující.
TRENÉR: "Tak fajn, ty jsi unavený, já taky, tak sundáme lyže a trošku se uvolníme. Co na to říkáš?"
VÍTEK: "To je skvělý! A jak se chceš uvolnit?"
TRENÉR: "No jednoduše. Zhluboka se nadýchneme a zvedneme ruce vyyyysoko nad hlavu. Pak pomalu vydýchneme a dáme ruce dolů."
Začal jsem prakticky ukazovat Vítkovi, co po něm chci. Ihned se zapojil a začal mě napodobovat, jako když se dívá do zrcadla. Když se tímto způsobem asi po třetím výdechu uklidnil, bylo nutné rychle vymyslet další způsob, jak udržet jeho pozornost a aktivitu, a neutekl ze svahu.
Ihned mi to tam naskočilo. Jak ho tak pozoroval, jak se krásně snaží hluboce nadechovat a silně vydechovat, postavil se tak, abych byl co nejblíže před ním. A když vydechl, svalil se na zem s komentářem tohoto znění.
TRENÉR: "Tedy Vítku, ty máš tak silnej dech, žes mě normálně odfouk, až jsem spadnul na zadek."
Vítek se ihned začal smát a začal ihned přidávat na dýchací technice a při každém výdechu mě odfoukl a já si znovu a znovu sedal na zadek. Při asi pátém opakování, jsem odcouval od něho tak, aby na mě jakoby jeho silný dech nedosáhl a vyzval ho k akci.
TRENÉR: "Kdo bude dole první, už nemusí lyžovat !"
Vítek se ihned rozběhl z kopce dolů a už na nic nečekal. Nic ovšem nedávám dětem zdarma a neučím je ani na úplatky, a tak ho po chvilce doběhl skočil na lyže a zavolal:
TRENÉR: "První, už nemusím lyžovat! Ale jestli chceš, tak to tu s tebou ještě chvíli vydržím, abys tu nebyl sám. Chceš?"
VÍTEK: "To budeš hodný Radku. S tebou je děsná sranda".
A tak díky jednoduchému odvedení pozornosti, se klučík nejen pobavil, ale vydržel skutečně celou hodinu soustředit se na trénink, až ke konci asi 2x zabrzdil naprosto sám. To je u takto malého dítěte obrovský úspěch a skok kupředu. Tímto jednoduchým příkladem se vám zde snažím jen názorně ukázat, že ne vždy je nutné přistupovat na požadavky a potřeby dětí a přitom jen změnou přístupu udělají přesně co vy chcete a ještě vás za to budou zbožňovat. V tom vidím tu sílu, to kouzlo úspěchu. S dětmi není třeba zacházet jako s nesvéprávnými, nebo malými neschopnými caparty, kteří nás dospělé musí respektovat a poslouchat.
O tom to ale vůbec není a kdo si to myslí, tak se hluboce mýlí. Jsou to jen naše staré zakořeněné způsoby výchovy, které jsme převzali kdesi v minulosti a myslíme si, že když to fungovalo na nás, tak na naše děti to musí fungovat taky. To možná máte pravdu, ovšem do té doby, než si položíte základní otázku. CO MI TO DALO A CO MI TO VZALO? Teprve až si na ni dokážete adekvátně odpovědět, zavzpomínáte na vaše dětství a zjistíte, co se vám ve výchově nelíbilo, zjistíte, jak děláte přesně to samé, co vy sami jste NESNÁŠELI. Právě z těchto důvodů poznání, jsem díky dětem přišel na to, že tato horká témata je nutné začít řešit. A pokud nemá být pozdě, je lépe s tím začít hned. Proto jsem také založil tento blog, který bude svým obsahem postupně přispívat i vašemu skvělému poznání na cestě životem, který chcete sdílet s dětmi spojeni a šťastni.
Pokud se vám témata líbí, nebo by jste rádi něco přidali z vlastních zkušeností ze života, ať už s dětmi nebo se mnou, budu rád, když mi napíšete do komentářů a budete tento blog sdílet i s ostatními. Přeji vám krásný den a těším se zas někdy příště.
S úctou a láskou váš trenér Radovan
Vaše náměty a dotazy pište do kometářů, nebo mi je můžete zaslat na email:radovan@jak-na-deti.cz